V minulém díle seriálu o americké literatuře 20. století, tedy o jednom z nejvýznamnějších literárních období vůbec, jsme se věnovali dvěma autorům, kteří prosluli poněkud netradičním zpracováním tématu války. Jak Joseph Heller, tak Kurt Vonnegut se zaměřili na druhou světovou válku, přičemž se vymezili od způsobu, jakým byl tento motiv do té doby v románech prezentován. V těch amerických především rukou příslušníků „ztracené generace“.
Hemingway a spol.
„Ztracená generace“ je skupina zahrnující spisovatele narozené počátkem 20. století, které propojuje první světová válka, tedy aktivní účast v ní. A zatímco Heller nebo Vonnegut po návratu z druhé světové války měli prostor zpracovat své zážitky i humornou formou, „ztracená generace“ na boje a následný těžký návrat do společnosti z té první vzpomínala s velkou bolestí.
Ztělesněním „ztracené generace“ byl slavný americký spisovatel Ernest Hemingway, narozený 21. července 1899. Byl to právě on, kdo tento termín zpopularizoval, a to v románu Fiesta, vydaném v roce 1926. Příběh vypráví o Jakobu Barnesovi, domů se navrátivším zraněném vojákovi.
Jeho bezmoc z toho, že po návratu nedokáže vést normální milostný život, je charakteristická pro „ztracenou generaci“, o které dokázal Hemingway vypovídat i o tři roky později v díle Sbohem, armádo! A dokázali o ní psát (zůstaneme-li na území Spojených států amerických) i Francis Scott Fitzerald, básník Edward Estlin Cummings anebo 25. září 1897 narozený William Faulkner.
Nobelova cena
Řekne-li se jméno Williama Faulknera, mnohé okamžitě napadne americký Jih, tedy specifická oblast, v níž i v autorově době probíhaly poměrně drsné rasové boje. Není pochyb o tom, že právě tíhnutí k tomuto místu určilo Faulknerovo literární směřování; je považován za zakladatele jižanské literatury 20. století.
Stejně tak je ale řazen i do „ztracené generace“. Pomyslnou vstupenku mu vystavily jeho první romány, ve kterých využil vzpomínky na boje první světové války, které absolvoval v Kanadě a ve Francii. Jednalo se o Vojákův žold, vyprávění o mladíkovi vracejícím se z první světové války s mnohými fyzickými i psychickými zraněními, a také o úvodní dílo Yoknapatawphských románů Sartoris (vydané 1929).
Stejně jako válce se v něm Faulkner věnuje i otázkám amerického Jihu, který hraje hlavní roli také v jeho nejvýznamnějších dílech Když jsem umírala (1930), Absolone, Absolone! (1936) a Divoké palmy (1939). Právě tato díla jsou často považována za stupínky, které autorovi přispěly k hodnocení, že přinesl „významný a umělecky svébytný přínos románové literatuře Ameriky“. Přesně to vyřkli členové Švédské akademie, udělující Faulknerovi v roce 1949 Nobelovu cenu.
Sběratelem významných literárních ocenění byl i jeho soukmenovec ze „ztracené generace“ Ernest Hemingway. Čtyři roky poté, kdy byl Faulkner oceněn Nobelovou cenou, si došel pro cenu Pullitzerovu a o další rok později i pro tu Nobelovu. U Hemingwaye to bylo především za dílo Stařec a moře, které je považováno za jeho nejvýznamnější román, ve kterém navíc vybrousil literární styl zvaný metoda ledovce. V něm se spisovatel vyhýbá zdlouhavým popisům a poukazuje jen na špičku „ledovce“ nad hladinou, a co je pod ní, nechává na čtenářově představivosti.
Další Američané
Nobelova cena je bezpochyby nejvyšším oceněním, kterého lze ve světě (nejen) literatury dosáhnout. Ze „ztracené generace“ se to povedlo hned dvěma autorům, což dokládá, jak byla jejich skupina i přes zážitky, které by vyměnila za cokoliv jiného, významná. A stejně významná byla celá americká literatura dvacátého století – Faulkner s Hemingwayem nebyli totiž jedinými americkými držiteli Nobelovy ceny.
Vůbec prvním jejich krajanem, který na toto ocenění dosáhl, byl v roce 1930 Sinclair Lewis. O šest let později ho napodobil Eugene O´Neill a za další dva roky i prozaička Pearl S. Bucková. Pro Spojené státy americké byla úspěšná i čtyřicátá léta. V roce 1948 přivezl za velkou louži Nobelovu cenu T. S. Elliot a rok po něm již zmiňovaný William Faulkner.
V roce 1954 následoval už vzpomínaný Ernest Hemingway, jehož úspěch zopakoval až o osm let později John Steinbeck. Sedmdesátá léta pak Spojené státy ve Švédsku zviditelnili Saul Bellow (1976) a Isaac Bashevis Singer (1978), na které dlouho nenavázal žádný z jejich krajanů.
Až v roce 1993 to dokázala autorka Velmi modrých očí nebo Písně o Šalamounovi Toni Morrisonová a naposledy, už ve století jednadvacátém, se to v loňském roce povedlo hudebníkovi Bobu Dylanovi.
Petr Bobek, Krajská knihovna Vysočiny
