V lidském životě je spousta důležitých událostí, které se dají brát jako určitý mezník. Narození (to určitě), první školní den, velká sláva bývala předání občanských průkazů, maturita, svatba, samostatné bydlení, nástup do zaměstnání, první výplata, první kocovina… Nemusí a není to vždycky přesně v tomto pořadí, a zvlášť šikovní jedinci některé mezníky úplně přeskočí, nebo jich nikdy nedosáhnou.
Knihovny to mají obdobné. Když to vztáhnu na tu naši, tak si současní zaměstnanci většinu těch mezníků nejenže nepamatují, ale ani nemohou pamatovat. Narození, tedy založení knihovny, proběhlo téměř před 130 lety, takže to nic. První půjčování – to je stejně v nenávratnu – a tak dále. Přestěhování knihovny do budovy Staré radnice proběhlo v sedmdesátých letech minulého století a ti, co se na něm podíleli, jsou už v důchodu. Takže nám zbývá už jen maturita, tedy povýšení knihovny z okresní na krajskou. A to by se dalo možná přirovnat i k získání vysokoškolského titulu. Byla kolem toho nějaká sláva a spousta slibů, jak na tom bude knihovna dobře. Jedním z těch slibů bylo i to, že získá odpovídající a důstojné reprezentativní sídlo. Vzniklý architektonický návrh nové budovy byl moderní a skutečně pěkný. Dokonce se dostal i do knihovnického kalendáře, takže kamkoli jsme přijeli na exkurzi nově postavené nebo rekonstruované knihovny, říkali nám se závistí v oku: „Jo, vy máte tu krásnou zapuštěnou budovu se zatravněnou střechou…“ Bohužel Titanic potkal svůj ledovec a naše knihovna svoji skálu, která se před miliony let usadila přesně v místě, kde by měla stát budova nové knihovny. Snad by si dala říct a hnula by se pryč, ale projekt by to natolik prodražilo, že byl nakonec potichu zrušen a začalo se hledat nové řešení.
Až po patnácti letech dohadů a postupné expanze knihovny do téměř celé Staré radnice a bývalé tovární budovy Pleasu (s malou odbočkou do kláštera, odkud náš sklad vystrnadil finanční úřad, který taky potřeboval někde bydlet) nám svitla naděje. Snad na úplně posledním aspoň trochu vhodném pozemku se začala stavět budova nové knihovny. Protože už jsme poučení, sláva při zahájení stavby byla menší, místo poklepávání na základní kámen a ohňostroje se vypouštěly balonky s přáními nové knihovně. Ono taky kdo by poklepával na základní kámen, když budova bude stát na dlouhých pilotech, zapuštěných do naplavené zeminy. Je totiž hned vedle Sázavy.
Překulil se nějaký čas a všechno začalo vypadat nadějněji až nadějně. Kromě skeletu, který by při troše špatné vůle a malých úpravách mohl sloužit i jako větší bratr parkovacího domu ze sousedství, do hry vstoupilo i zasklení, čímž podobnost s parkovištěm padla, a vnitřní vybavení, které bylo skutečně knihovnické. Nastal čas přemýšlet o akci Kulový blesk, neboli o stěhování knihovny.
Je mnoho způsobů, jak přestěhovat knihovnu. Když je to jenom doma, vyndáte knížky na podlahu, přestěhujete skříňku a knihy vrátíte na místo. Pokud se při tom nezačtete do něčeho, na co jste dávno zapomněli, že to máte doma a je to strašně zajímavé, můžete mít za dvacet minut hotovo. Nebo za pětadvacet, když u toho ještě budete utírat prach, aby přišly knihy do čistého. Jestli máte knížek trochu víc a chcete do nich vnést nějakou štábní kulturu, vyhraďte si víkend. Když stěhujete knihovnu jako instituci, je to horší. Jasně, základ je stejný, potřebujete přemístit množinu knih z místa A do místa B a tam je mít srovnané tak, abyste se v nich vyznali. Bonusem je, že musíte vzít všechny znovu do ruky, takže objevíte ty, které se zatoulaly a v tom množství byla minimální naděje, že je najdete. Problém vězí v tom, že množina knih je mnohonásobně větší, občas se knihy stěhují z míst A, B, C, D, E a F do prostoru V, W, X, Y a Z a jako na potvoru to nějak nevychází, že by se stěhovalo z A do V, z B do W a tak dále. Ne, výsledná rovnice je A=VWX, B=V (to je jednoduché), ale DEF=YZ, prostě určit, co kam přijde a kde to bude mít aspoň dočasně místo a kolik toho místa to zabere, je poněkud na palici. A to se jedná jenom o knihy. Najít místo pro „doplňkový sortiment“, kterého je v knihovnách čím dál víc, jako jsou periodika, CD a DVD, společenské hry, mapy a milion dalších drobností, kterými rozšiřujeme nabídku, je také potřeba.
K tomu všemu patří ještě lidé, co se o to všechno starají. Copak lidi, ti si přejdou a případně si do ruky nebo do tašky vezmou svoje propisky, tužky, sešívačku, razítko, hrnek na kafe, hrnek na čaj, bačkory nebo jiné přezůvky, ten binec, co se jim za ty roky nahromadil v zásuvkách, něco se může vyhodit, takové tabulky MDT s Tropovského úpravou se už nějakou dobu nepoužívají, tenhle hrneček už nemá ucho a je prasklý, proč tu pořád je?, ale stejně už to nevypadá na igelitku v ruce, spíš na několik krabic, zvlášť když je nás v kanceláři víc. Pak jsou tu ještě zaměstnanci, kteří nemají jak náplň práce starat se o fond, ale o ostatní zaměstnance. A ti vyprodukují neobyčejné množství papírů, některé i dvojmo nebo trojmo. Doklady o tom, že lidi chodili do práce, doklady o tom, že nechodili do práce a proč, že za to dostali zaplaceno, kolik vlastně dostali, že se vozili někde na služební cestě a co tam dělali, jak dlouho už chodí do práce a jak dlouho by ještě měli, jaké školení potřebují a jakého se zúčastnili, jaké školení nepotřebují, ale mají… Narůstá to. Naštěstí knih je kupodivu pořád ještě víc než papírů. Aspoň rozměrově, na kusy asi vedou periodika. A abychom věděli, co kam budeme stěhovat, někdo musí spočítat na metry, nikoli na kusy, kolik vlastně máme fondu na přestěhování. Potom ty zjištěné metry porovnáme s metry polic v nové knihovně a rozhodneme se, co kam půjde. A ještě to nejdůležitější: kdy a jak.
Kdy je celkem přesně dané a nezáleží to tak úplně na nás. Pokud vše půjde podle plánu a dodavatelské firmy stihnou dostavět budovu na čas a další zase včas dodat vnitřní vybavení, můžeme začít v říjnu stěhovat. Tím bychom měli jasno v otázce KDY. Ale co JAK? Je mnoho způsobů stěhování. O svépomoci jsme již uvažovali a zavrhli ji (i když jenom v kancelářích, co kdyby to s knihami bylo jednodušší? Ne, není.). Dalším způsobem je vlastními silami a za pomoci čtenářů. To se už v několika knihovnách osvědčilo, ale při představě délky řetězu dobrovolníků a rychlosti, jakou by se podařilo to množství fondu přestěhovat, to taky nepadá do úvahy. Ještě by tu byla možnost to donést k Sázavě, tam naložit na vor a… vlastně počkat, Sázava teče opačným směrem a při rychlosti řekněme deseti vorů za den by nám asi stejně zamrzla před dokončením akce. Takže to taky ne. Pak je tu možnost sbalit celý fond do balíků, nechat převézt a na místě balíky rozvázat a knihy srovnat na nové místo. Tohle už jsme si vyzkoušeli při stěhování skladu a je to hodně exponované jak na počet lidí, tak na čas a množství potřebného provazu. Navíc to nesvědčí ani knihám a následné rovnání je skutečný očistec. Také zamítnuto.
Zbývá poslední možnost, najmout stěhovací firmu, která bude disponovat potřebným vybavením, počtem lidí a technikou a samotné stěhování provede. Na nás potom zbyde „už jen“ všechno utřídit, srovnat a zkontrolovat.
Brnkačka.
A o tom, jaká „brnkačka“ to byla ve skutečnosti, se dočtete v příštím čísle…
Jiří Bárta, Krajská knihovna Vysočiny
