Italská bohemistka Annalisa Cosentino vydala knižní studii věnovanou postavě a dílu Jaroslava Haška. Autorovi se věnuje dlouhodobě – v italské exkluzivní knižní edici I Meridiani Mondadori vyšel v roce 2014 rozsáhlý výbor překladů Haškových próz, na němž Cosentino pracovala spolu se Sergiem Corduasem. Cosentino je zde překladatelkou, ale i autorkou rozsáhlých poznámkových aparátů, v rámci nichž přibližuje italskému čtenáři český kulturní kontext. Její haškovská studie má dle anotace působit opačným směrem: navést českého čtenáře na ty souvislosti, které mu mohly zůstat skryty právě kvůli příliš pevnému ukotvení v českém kulturním prostředí.
A není důvod nad touto interpretační strategií pochybovat. To, že je Jaroslav Hašek ztotožňován se Švejkem a že Švejk je především lidovou postavou, nad tím sice můžeme mávnout rukou, nicméně obraz jednoho z našich nejznámějších autorů je těmito projekcemi stále dosti přeexponován. Tomu, kdo dnes čte Haškovy Osudy dobrého vojáka Švejka a nemá přitom už v paměti tak hluboce vštípeno zjednodušující Steklačovo filmové ztvárnění z 50. let, při četbě tuhne úsměv na rtech a může být po právu rozčarován, jaký paskvil zdejší kulturní tradice udělala z něčeho tak životného a silného, jako je Haškovo opus magnum. Zkřivit Švejka na usměvavého idiota nebylo jen tak; Cosentino ukazuje, jak složité bylo přijetí tohoto románu zejména českou akademickou obcí. Tohle téma není nové, ovšem nebude na škodu si je zopakovat – kauza Hašek (ale obdobně i K. H. Mácha, K. Sabina, L. Klíma a několik dalších) totiž ukazuje, jak konzervativní a opatrné je myšlení těch, kteří paradoxně mají tolik důvodů k tomu razit nové cesty a hledat nová východiska. Postavíte-li na tento robustní základ české předběžné opatrnosti režiséra, který se ze všeho nejlépe umí zařídit podle stranických a kulturních direktiv, co víc, necháte-li jej působit na těžko uchopitelnou postavu Josefa Švejka (Švejka, který má tisíc tváří, jak zdůrazňuje Cosentino), katastrofa je dokonána…
Je ovšem stejnou hříčkou dějin, začnou-li se jisté omyly vzešlé z přehnané opatrnosti a neporozumění napravovat tak, že se vezme autor a usadí se do síně slávy; zde máte klasika, stejného, jakým byl Kafka nebo Musil. Předkládaná kniha do této pasti upadá jen napůl, ponechává totiž Haška postávat někde napůl cesty mezi literátem a žurnalistou. Cosentino nechává hned na úvodních stranách promluvit Františka Langera, autora „jednoho z mála spolehlivých portrétů Haškovy osobnosti“: „Do beletristického oddělení mé knihovničky nezabloudil nikdy. Se zálibou ležel v obrazech Toldtova Anatomického atlasu nebo v Thomayerově knize o vnitřním lékařství (…) Zajímaly ho časopisy jako Hostimil, časopis pro hostinské, nebo podobný pro kadeřníky či pro jinou živnost (…) Se stejným zájmem prohlížel adresáře, jízdní řád, Volnou myšlenku, Čas, Svatého Vojtěcha, venkovské a menšinové týdeníky“ (Cosentino zde cituje z knihy Byli a bylo [2003]). V několika kratších životopisných pasážích jeho postavu líčí jako vzpurného tuláka, zmiňuje i extempore s pražskými tramvajáky, pochopitelně se nevyhýbá jeho působení v „politické sekci vojenského revolučního výboru“ ani angažmá mezi bolševiky. Naopak, připomíná, že všechny tyto role Hašek dlouhodobě vstřebával a později geniálně zhutnil v monumentálních Osudech. S odkazem na práce některých českých jazykovědců, kteří Haškovo dílo zkoumali, ukazuje, že Haškova životní cesta možná byla zdrojem příběhů pro některé jeho texty, určitě ale ovlivnila jazyk, jímž jsou ony texty psány. Ano, i to může zůstat skryto tam, kde se jde jen po tom, co Hašek líčí; jak líčí, tj. nakonec klíčová otázka. – I proto je velmi důležité, nachází-li Cosentino spoje, které vedou od Haška k populární a ryze zábavné literatuře.
Nechci zde vypisovat, které žánry a která kultovní díla mohla Haška ovlivnit, jen znovu připomínám, v čem lze spatřovat jisté nebezpečí pro rehabilitovaného spisovatele; že se z něj udělá někdo, kým nikdy nebyl. V tomto se Cosentino chová obezřetně a jakkoli objekt svého zkoumání vyzvedává, co nejvýš jí síly dovolí, zároveň ponechává prostor pro to zahlédnout Haška při práci; jako bídou a závislostmi přiskřípnutého člověka, který psal, aby se uživil, a jehož rukopis tedy musel odpovídat jistému čtenářskému očekávání. Samozřejmě, to je jen první stupeň na cestě ke spisovatelství, neměli bychom na něj ale zapomínat.
Cosentino, Annalisa. Chvála blbosti: z Prahy do Irkutska a zpět v patnácti stech povídkách a jednom románu. Překlad Olga Čaplyginová. Vydání první. Praha: Filozofická fakulta Univerzity Karlovy, 2017.
Mgr. Jakub Vaníček
