Kdo dnes ještě neměl tu čest se současnou podobou žánru reportáže? Kdo ještě nedržel v ruce Gottland anebo jiné tituly z aktuální polské literárně-reportážní produkce? Koho už tak trochu začal tento objektivistický způsob psaní nudit?
Když už by se mohlo zdát, že se tento produktivní žánr jaksi vyprázdnil, připomněla se tzv. gonzo-reportáž, výsostně fikční způsob psaní, který se sice tváří, že zprostředkovává realitu, nutno ho však číst v duchu Faulknerova dikta „fiction is often the best fact“. Připomněla se, abychom náhodou nezapomněli na to, že fikce je v literatuře vždy o pár kroků před skutečností.
Skvělé gonzo před nedávnem vydali ve Větrných mlýnech; jedná se o soubor „reportáží“ Ziemowita Szczereka nazvané Přijde Mordor a sežere nás aneb Tajná historie Slovanů. Soubor, který má svého hrdinu, své téma, jejž lze číst jako román, který zachycuje mnohé kulturní reálie střední a východní Evropy a v němž se toho o sobě dozvíme daleko více než z dokumentu – díky ryze nerealistickému zobrazení a jiným oblíbeným nástrojům přináležejícím výhradně beletristickému uměleckému řemeslu.
Szczerek jasně navazuje na americké kultovky roadmovie a všelijaké hippie literatury. Jeho příběhy se však neodehrávají na dlouhých amerických silnicích, ale na prašných cestách, v exteriérech ukrajinských měst, nikoli mezi feťáckými kovboji, ale ve společnosti chlápků, co se poflakují po venku navlečení do tepláků a kožených bund. A přesto je tu silný spoj, který oba tyto světy spojuje: alkohol, acid, ostré rvačky a každodenní bída, kterou zažíval hipster v padesátých letech a postmoderní nomád putující krajinou kdesi na východě. Szczerek je výborný vypravěč, jeho svět se chvíli blyští samým chromem a vzápětí na sebe bere podobu venkovského chudobince. K tomu je třeba ještě přičíst autorovu schopnost komentovat a zcela nekompromisním způsobem hodnotit kulturní rozdíly mezi Západem a Východem – to všechno jsou dovednosti, které se dnes cení dvojnásob, dnes, kdy se celá řada autorů spokojí s neproblematickým rozvrhem pravdy a zla. „Východ mé země (…) se ničím neliší od Ruska. Ruská, nebo jestli chcete, slovanská civilizace (…), to je civilizace, která mění lidi v monstra a prostor v hovna. Ty hnusný města, který vypadaj jako rozbitý kostky hozený do bláta, ty vesnice jako neuspořádaný hromady prken. Chybí jim jakákoliv potřeba estetiky, estetika je jako luxus v tom světě nemocným na elefantiázu a lupénku zároveň.“
Jenže je to přesně tenhle chátrající slovanský bordel na kolečkách, který fascinuje, je to zvrácená touha utrhnout se z řádného života vedeného na Západě, kde je vše s rozmyslem zařízeno, a vrhnout se po hlavě za dobrodružstvím. Za ruským hardcorem, jak se v téhle knížce říká. A proto taky je ten text tak dobrý. Zvláštně balancuje na hranici mezi říšemi: první z nich hrdinu ubíjí, v té druhé se dokáže změnit v dravce. Síla, která ho nese, je perfektně vyjádřena ostrým rytmem vyprávění, užíváním zkratky, výstavbou charakteristických typů, které si do svých východních sousedů s oblibou promítáme, hromaděním stereotypů a jejich dekonstrukcí. Tvárný pokus o reportáž je rozkládán ironickým gestem, vůle se propadá do alkoholického deliria, žádná pravda o zemi a jejích lidech tu nakonec neobstojí.
V tom je mi Szczerekovo psaní nanejvýš sympatické. S reáliemi zachází tak, aby její obraz působil už jen svým gestem. Jestli je východ zemí kulturního rozkladu, nám – aspoň na moment – může být úplně putna.
Ziemowit Szczerek: Přijde Mordor a sežere nás aneb Tajná historie Slovanů. Větrné mlýny 2017. 240 stran.
Mgr. Jakub Vaníček
