Jedním z problémů literatury 20. století byla nepochybně její specializace. Četba knih, původně související s rozvojem všeobecného vzdělání a šíření kulturních hodnot, se změnila na studium textů, v univerzitních seminářích byly rozvinuty složité teoretické vědy, jejichž pojmové aparáty se postupně rozšířily i mezi širší čtenářskou obec. S rozvojem knižního trhu a zvyšování univerzitně vzdělaných čtenářů pochopitelně souvisely i nároky na autory literárních textů. Ti byli namnoze velmi silně zaujati literární experimentací a produkcí textů pro elitní, vyškolené čtenáře. Jedním ze znaků postmoderní literatury, která toto období pravděpodobně završila, je nutkání neustále pokoušet úroveň čtenáře, nabízet skryté odkazy k jiným textům a propojovat svět literatury jakýmisi vnitřními stehy.
Tato tendence ke specializaci stála u zrodu mnoha náročných textů svědčících o vysoké kulturní úrovni západního civilizačního okruhu. Nelze ovšem opomenout ani opačné důsledky jejího působení: vedla přímo k uzavření literatury do specifického kulturního prostoru, v němž už nešlo o to, nabízet obrazy světa, který nás obklopuje, ale prohlubovat čtenářské dovednosti na jedné straně a autorské koncepty na straně druhé. Literární text, který se spokojil s jednoduchou a srozumitelnou formou, s lineárním vyprávěním a nekomplikovaným vypravěčem, se během postmoderní epizody dostal do postavení odmítané, anebo přinejlepším trpěné literatury, takové, jejíž autor se svými tvůrčími postupy zpronevěřuje nárokům vysoké literární kultury.
Že se ovšem tato situace mění, je čím dál více zřejmé. Příkladů bychom našli celou řadu, s proměňující se kulturní situací v západních zemích se znovu objevuje i potřeba tyto změny zachytit a ztvárnit. Zvýšený zájem někteří autoři projevují i o možnosti zobrazení sociálního prostředí, společenských tříd, věnují se stereotypům maskulinní kultury i jejího feministicky laděného protějšku. Do literatury se tak vrací námět a k jisté nelibosti odborné veřejnosti i koncept antické poetiky: mimésis. Jinak řečeno, zpodobnění skutečnosti prostřednictvím uměleckého díla.
Jedním z dokladů tohoto obnoveného zájmu může být například to, jakým způsobem byl přijat rozsáhlý opus neznámé italské spisovatelky Eleny Ferrante. Její tetralogie, souborně nazvaná Geniální přítelkyně, si našla čtenáře na celém světě, stala se bestsellerem a dnes stojí předlohou seriálu produkovaného HBO. Jedná se o rozsáhlé dílo, jemuž byla věnována i značná pozornost literární kritiky po celém světě. Ferrante v něm má ambici představit na pozadí dějů druhé poloviny 20. století příběh dvou blízkých přítelkyň: Lily a Lenù. Ferrante jejich příběh vypráví tak, jako by zcela přehlížela žánry postmoderní literatury. Nezatěžuje svůj text symbolickými významy, ani nijak nekomplikuje jeho výstavbu; naopak, pomineme-li úvodní kapitolu, v níž je odhalena postava zestárlé vypravěčky vzpomínající na své mládí, postupuje lineárně a od počátku se snaží vybudovat působivou fikci. Uvádí čtenáře do prostředí chudé čtvrti v italské Neapoli, do domácností dělníků, kteří třou bídu s nouzí a předvádí nejrůznější formy sociálních patologií – pouliční násilí a rodinné šarvátky zde jsou na denním pořádku a stejně tak i neblahá situace dorůstajících dětí, které nemají šanci dosáhnout uspokojivého vzdělání.
Lila a Lenù se narodily na sklonku války a jejich osud do značné míry podléhá koncepci ženské emancipace. Lenù je nadaná ke studiu a na svých rodičích si prosadí vyšší vzdělání. Lila, která sehrává roli oné „geniální přítelkyně“, takové štěstí nemá. Její společenský úkol se od toho Lenina velmi odlišuje: ačkoli je nadaná neméně než její přítelkyně, musí svou svobodu odevzdat muži a na něm si postupně vydobývat osobní práva. Postavení ženy v maskulinním prostředí, zcela ovládaného mužskou vůlí k moci a ekonomické převaze, není jednoduché a Lila má tento stereotyp narušit. Ferrante ji vykresluje jako svéhlavou, nekompromisní ženu, která nesnáší lži, přetvářku a otevřeně pohrdá nadvládou mužů.
Ovšem to, co činí z Geniálních přítelkyní literární událost, je jednoduché a napínavé vyprávění. Události se rychle vrší jedna na druhou, vyhrocené scény plné otevřeného násilí, projevů nenávisti střídají krátké popisy nejrůznějších společenských prostředí. Vzhledem k rozsahu díla lze předpokládat, že dostatek místa zbývá i pro popis postav, jejich psychologii i sociální typologii. Jako by se tu znovu probouzela touha postavit proti světu bídy a neustálé honby o přežití luxusní byty zbohatlíků anebo dobře zařízené příbytky vzdělaných, kulturymilných obyvatel starého italského města. V důsledku toho není žádný problém uvědomit si, jak důležitá pro život v poválečné Itálii byla akumulace kapitálu, ať už toho finančního, anebo symbolického. Ferrante si na tomto požadavku zakládá, a tím svůj román vrací zpět do tradice takové literatury, která vedle působivého příběhu dokázala čtenářům nabídnout i nejrůznější modely společenské identifikace. Budete-li příběh o dvou přítelkyních číst, nejspíš vás nenapadne solidarizovat s bratry Solarovými, stoupenci městské mafie. Jejich obraz je příliš schematický – což ovšem nelze tvrdit o našich dvou protagonistkách. Lila i Lenù jsou přece jen komplikovanými literárními postavami, jejich psychologie se na pozadí postrealistické fikce prohlubuje a opakovaně zvyšuje dynamiku celého textu.
Geniální přítelkyně lze vnímat jako krok zpět, jako jednoduchou literaturu pro nenáročného čtenáře, který večer volí mezi televizní obrazovkou a knihou. Stejně tak ale platí, že jimi Ferrante znovu otevírá diskusi o možnostech realistického románu, díky němuž vstupujeme do uceleného světa s vlastní ideovou a hodnotovou strukturou. Úběžníkem jejího příběhu není nic menšího než vyprávění o svobodě a útlaku, o bolestech, z nichž se rodí životní zkušenost. Literatura tu jako by ztrácí svou exkluzivitu, zároveň nás ovšem upomíná na základní navigační body emancipované občanské kultury, klíčové pro vývoj novodobé evropské humanity.
Elena Ferrante: Geniální přítelkyně I–IV. Prostor, Praha 2018
Mgr. Jakub Vaníček
Obálka knihy Geniální přítelkyně
