(Za Alpami, Větrné mlýny, 2017)
David Zábranský je autorem, který vzbuzuje pozornost. Vzbudil ji již svojí prvotinou Slabost pro každou jinou pláž, za kterou získal Magnesii Literu. Z aktuálnějších děl zmiňme například divadelní hru Herec a truhlář Majer mluví o stavu své domoviny, kde se Zábranský nebojí provokovat a otevírat aktuální politická a společenská témata, což samozřejmě vyvolává ohlas nejen v okruhu literátů a dramatiků.
V podobném duchu pokračuje i v románu Za Alpami, kde hodnotí celoevropskou krizi, vztahy Čechů a Němců mezi sebou i ke své zemi. Příběh začíná v komunistickém Československu sedmdesátých let, ze kterého se rozhodnou emigrovat dva mladí lidé. Odcházejí jako pár, nicméně v nové zemi se jejich cesty rozejdou a každý se s německou realitou vyrovnává jiným způsobem. Větší pozornost z obou partnerů je věnována Kateřině, která si nachází německého manžela a zakládá rodinu, a my tak osud její i jejích blízkých můžeme sledovat od bodu emigrace až po nejaktuálnější současnost, ve které si její dospělý syn hledá milenky přes Tinder a s manželkou komunikuje přes Facebook.
Zatímco Kateřina zobrazuje emigrantku, kterou mnozí noví krajané pohrdají a ona si svou pozici buduje jen velmi těžko (a vždy na ní bude ležet stín podezření, že si k ní dopomohla přes postel sdílenou se zámožným Němcem), její syn je přesně ten Němec, který emigranty a obecně jinými národy pohrdá, a to i přesto, že je napůl Čech. Své pohrdání dokonce dává při návštěvách Česka okatě a nahlas najevo a využívá ho k tomu, aby získával přízeň mladých studentek převážně filosofických fakult, které svým vlastním národem opovrhují stejně jako on.
Zábranského styl se vyvíjí směrem k lepšímu. Tempo textu je plynulé, úvahové a dějové pasáže přirozeně navazují a prolínají se a obojí je srozumitelné. Úvahy působí oproti předchozí tvorbě čtivěji, zároveň jsou zjednodušené, což je ku prospěchu věci. Navíc se tyto části vztahují přímo k ději a poměrně rychle se k dějové lince vracejí zpět. To je významný rozdíl oproti například již zmiňované Slabosti pro každou jinou pláž, kde byl děj natolik upozaděn, až úvahy mnohdy působily jako samostatné intelektuální výkřiky. Obecně celá kompozice textu působí velmi konzistentně, což není v době postmoderního románu rozhodně samozřejmostí. Autor kombinuje vypravěče v er formě s deníkovými (a knižními) zápisky dvou postav, čtenáři se dostává jak nadhledu vypravěče, který se chová jako nezaujatý chladný komentátor, tak ich formy, popisující nejen názory a pocity samotných postav, ale i některé čtenáři již známé události z jejich vlastního, odlišného pohledu. Díky tomu před čtenářem, bez nutnosti složité kompozice či vysvětlování, vyvstane nejednoznačnost děje, různost pohledů i otázky, kde je tedy pravda a jak vlastně taková pravda v mezilidských (i mezinárodních) vztazích vypadá.
Již na začátku jsme zmínili, že Zábranský se nebojí provokovat. Názory jeho postav jsou mnohdy extrémní, vyhnané do krajnosti a pro mnohé čtenáře bude nemožné se s nimi ztotožnit. Nicméně právě v této krajnosti vyvstávají nejjasněji problémy aktuální doby – většina Evropanů má vlastně všechno, přitom se cítí, jako kdyby neměli vůbec nic. Lidé žijící naplněné bezstarostné životy nakonec touží po vzrušení za každou cenu a po problémech, které by jejich existenci učinili o něco reálnější a těžší (ano, i v tomto románu nacházíme kunderovskou stopu). To se nejlépe ukazuje na Mathiasovi, který poctivě dře, aby získal lékařský titul, krásnou ženu a dobré postavení a posléze si svou kariéru i své manželství zničí – zcela sám, bez hlubší příčiny, bez nutnosti zásahu jiné osoby.
Stejně tak pohledy na politiku, Německo a Evropu prezentované v knize jsou velmi krajní a šokující. Nicméně v době, kdy se diskuze točí v jednom kruhu, jsou takové myšlenky tím pravým osvěžením, které může dodat odvahu říci věci, které nám přijde nevhodné říkat, případně otevřít oči a podívat se nově nejen na evropskou politiku jako takovou, ale i na vlastní pozici a názory v celém tom zmateném kolotoči.
Za Alpami je kniha o povýšenosti, o vyrovnání se (a nevyrovnání) s historií a současností své země, ale také o proměnách vztahů v aktuální politicky a společensky nestabilní době. David Zábranský si nebere servítky a je to dobře. Drze říká nahlas to, na co by se jiní báli byť jen pomyslet, a díky tomu vnáší čerstvý vzduch do ustrnulých společenských debat a nabourává podobně ustrnulé myšlení, které si v sobě každý nevědomky nese. Zábranský vede čtenáře svým nekorektním světem, postupně mu otevírá oči a dává mu možnost nazřít současnost novým pohledem.
Mgr. Tereza Exnerová
