Francouzský spisovatel Jules Verne je jedním z nejznámějších literárních tvůrců. Téměř každý jeho dílo zná nebo o něm přinejmenším slyšel; rozšířilo okruh poutavých dobrodružných románů, a především se stalo jedním ze základů dnešní literatury science-fiction.
Světoznámý spisovatel, celým jménem Jules Gabriel Verne, se narodil před sto devadesáti lety 8. února 1828 v západofrancouzském městě Nantes. Jeho otec Pierre Verne byl právník a chtěl, aby Jules v této dráze po něm pokračoval. Julese však lákalo dobrodružství na moři: existuje legenda, že se v jedenácti letech vydal jako plavčík na moře na lodi do Indie, aby přivezl náhrdelník z korálu své sestřenici Karolíně, do níž byl tehdy zamilovaný. Svému otci, který ho měl včas zastavit a tvrdě potrestat, údajně slíbil, že už bude cestovat „jen ve svých snech“. Tento příběh se pravděpodobně nezakládá na pravdě, sám Verne ve svých pamětech píše, že v mládí jen nastoupil na plachetnici, bez dozoru ji prozkoumal a vyzkoušel si kormidlo
V letech 1844–1848 studoval Jules spolu s o rok mladším bratrem Paulem na lyceu v Nantes. Poté ho otec poslal do Paříže na další studia (snad proto, aby ho vzdálil od Karolíny, která se mezitím provdala). Do Nantes se sice občas vracel, ale ani další vztah nebyl naplněn a Jules k rodnému městu a jeho společnosti poměrně výrazně zahořkl.
Jules pokračoval ve studiích v Paříži a stal se svědkem nepokojů v revolučním roce 1848. Začal se setkávat s místními spisovateli, z nichž nejvíce ho ovlivnil Victor Hugo. Zažil i epidemii cholery a hrozil mu odvod do armády, ale los ho ušetřil. Ve svých dílech však válečné hrůzy kritizoval a celkově byl antimilitaristicky naladěn.
Postupně navazoval kontakty s dalšími spisovateli včetně slavného Alexandra Dumase a spolupracoval s vydavatelem periodika „Muzeum rodin“ Chevalierem, u něhož publikoval svá první díla. V roce 1852 se definitivně rozhodl, že se profesi právníka věnovat nebude a zaměří se na literární dráhu. Tvořil i hudebně dramatická díla uváděná v „Lyrickém divadle“. Později však odmítl nabídku místa ředitele divadla, protože se nechtěl vázat.
V březnu 1856 šel Verne za svědka svému příteli Lelargeovi v městě Amiens. Na svatbě potkal sestru nevěsty, mladou vdovu Honorine de Viane, do níž se zamiloval a chtěl se s ní oženit. Aby si zajistil stálý příjem, začal investovat na burze. V lednu 1857 se oženil a přestěhoval do většího bytu se svou ženou i s jejími dvěma dcerami z prvního manželství, přičemž stále obchodoval na burze a zároveň psal další dramatická díla – například operetu Pán ze Šimpanzů.
V dalších letech uskutečnil Verne několik cest do Anglie, Skotska a později do Norska. V roce 1861 se mu narodil syn Michel, který později s otcem spolupracoval na jeho díle a redigoval je.
V témže roce došlo k zásadní události ve Vernově životě, když se setkal s nakladatelem Pierre-Jules Hetzelem. Po neúspěchu svého prvního díla nabídl Verne vydavateli román Pět neděl v balóně, který po svém vydání v roce 1863 slavil nebývalý úspěch, a stal se tak prvním z řady románů Podivuhodné cesty (celkem 62 románů a 18 novel), mapujících prakticky celý svět včetně neznámých kontinentů, moří, nitra naší planety i prostoru mimo ni. Původní smlouva s nakladatelem zněla na dvacet let, nakonec však Verne pracoval na své románové řadě celých čtyřicet let.
Vernovo dílo je natolik rozsáhlé, že mu bude věnován samostatný článek. Ve zkratce lze však zdůraznit, že autor nebývalým způsobem rozšířil okruh dobrodružných románů, psaných v té době zejména za účelem vzdělávání mládeže v zeměpisné oblasti, a zároveň dovedl využít výdobytků soudobé vědy a techniky a rozšířit je k popisu tehdy nebývalých strojů a vynálezů, ať už na zemi, na moři, pod mořem či ve vzduchu – a dokonce i ve vesmíru. Většinu svých děl napsal sám, částečně ale spolupracoval s Paschalem Groussetem, známějším jako André Laurie (část jeho děl z politických důvodů vydal jako vlastní) a později i se synem Michelem.
Spisovatele samozřejmě ovlivnily i soudobé události jako třeba setkání s fotografem a vzduchoplavcem Tournachonem, jehož přezdívku Nadar použil jako přesmyčku pro jednoho z hrdinů cesty na Měsíc. Zaujalo ho i dílo Allana Edgara Poea, na jehož román o Arthuru Gordonu Pymovi sám navázal.
V roce 1867 absolvoval s bratrem Paulem cestu do Ameriky na obrovském parníku Great Eastern a tuto cestu později také románově zpracoval. O rok později zakoupil vlastní loď, šalupu Saint-Michel (později zakoupil i další lodě stejného jména pod pořadovým číslem II a III).
O čtyři roky později, v roce 1872, se z Paříže natrvalo přestěhoval do rodného města své ženy Amiensu, kde vytvořil většinu svých děl.
Již v roce 1867 francouzská Akademie věd ocenila časopis, v němž Vernovy knihy vycházely, i samotnou řadu Podivuhodné cesty. Povzbuzen tímto oceněním se Verne několikrát pokusil o členství v Akademii „nesmrtelní“, která sdružuje významné osobnosti Francie a jejímž cílem je dohlížení na francouzský jazyk. Bohužel byl pokaždé odmítnut, a jak vyplývá z jeho korespondence, nesl tento neúspěch velmi těžce. Snad proto se jméno Julese Verna neobjevovalo ani v pozdějších učebnicích francouzské literatury.
Ani později autor nepřestal cestovat: v roce 1878 navštívil na své lodi Saint-Michel III Portugalsko a Alžírsko a později Německo, Holandsko a Dánsko. V roce 1882 si postavil v Amiensu známý dům s věží, v níž napsal většinu ze svých děl a kterou turisté navštěvují dodnes. Později opět cestoval, tentokrát po Středozemním moři.
V padesáti osmi letech byl Verne zraněn na noze, kam ho postřelil jeho duševně chorý synovec Gaston, prý aby svého strýce více proslavil a konečně mu umožnil přijetí do Akademie. Ani zranění však neodvrátilo spisovatele od zájmu o okolní svět; naopak byl ve svých šedesáti letech zvolen radním města Amiens za stranu republikánů a ve funkci působil dalších patnáct let. Zabýval se především problematikou kulturní oblasti, cirkusových a dalších představení i výstav. V roce 1889 byla pro tento účel postavena nová Kruhová budova „Cirk“ v Amiensu, kterou Verne prosadil, a v roce 2003 byla oficiálně nazvána jeho jménem.
V roce 1892 se Verne dočkal dalšího ocenění, když byl povýšen na důstojníka řádu Čestné legie. Stále psal, ale na začátku dvacátého století ho začaly opouštět síly, většinu jeho tvorby z té doby před smrtí i po ní dokončoval syn Michel. Autora těžce zasáhla cukrovka a na její následky umřel 24. března 1905 ve svém domě v Amiensu. Jeho pohřbu se zúčastnilo na pět tisíc lidí, v roce 1907 mu postavil sochař Albert Rozé hrobku s nápisem „k nesmrtelnosti a věčnému mládí“, kterou dnes turisté rovněž hojně navštěvují.
Po autorově smrti bylo pod jeho jménem postupně publikováno osm dalších románů, vesměs zpracovaných Michelem Vernem. Posledním vydaným románem byla poměrně pesimistická „Paříž ve XX. století“, dodatečně objevená s potvrzeným autorstvím a vydaná v roce 1994.
Jan Pavlík, Klub přátel Julese Vernea
