Na stránkách Knihovnického zpravodaje pravidelně přinášíme shrnutí, jaká témata jsme během posledního čtvrtroku probírali v našem Čtenářském klubu. Duben 2024 se nesl ve znamení magie, abstrakce, snů a iluzí. Přitom jsme se přesvědčili, že fantazie některých autorů dokáže být bezbřehá.
Magie a fantazie
Magický realismus je žánr, který se podobá fantasy. Nevyhnuli jsme se tak otázce, co oba dva spojuje, nebo čím se od sebe naopak liší. Zatímco fantasy dává nadpřirozenu řád a jasná pravidla, magický realismus vychází z běžného života, který je obohacen právě tím, co je naopak bez jakýchkoliv mantinelů. Čtenáři to nabízí možnost dostat z autorovy fantazie něco víc. A spisovatelům to umožňuje tak trochu utrhnout se při psaní ze řetězu.
Je několik autorů, kdy nás už při vyslovení jejich jména jako první napadne právě magický realismus. Gabriel García Márquéz, Jorge Louis Borges nebo Haruki Murakami. Asi nejznámějším dílem magického realismu je Márquézovo Sto roků samoty. A další pozoruhodnou knihou, která fanouškům zmiňovaného žánru přinese velký zážitek, je Murakamiho Kafka na pobřeží.
Ta kombinuje dva příběhy, které se postupně spojí dohromady. V prvním chlapec, který si říká Kafka, utíká z domu. Ve druhém se stáváme svědky podivné události, kdy na konci druhé světové války několik dětí při výletě upadlo do bezvědomí. Nikdo neví proč, všechny se nakonec proberou bez následků. Až na jedno, které později sledujeme jako starého muže se schopností mluvit se zvířaty.
Dalšími knihami, o nichž jsme při dubnovém setkání mluvili, byly Sbohem živote od Čingize Ajtmanova, Medvěd a slavík, Ahoj, tady Sam a dále pak Nesmrtelný příběh od Catherynne M. Valente či Poklidné a tiché místo. A chybět nemohlo ani Bulgakovo slavné dílo Mistr a Markétka.
Pověsti známé i neznámé
V květnu jsme při Čtenářském klubu v říši fantazie svým způsobem zůstali. I v tomto případě u té, která může být spojena s realitou. Ve většině případů však dotvořenou, a to schopností lidí příběhy přikrášlit nebo si je vyprávět tak trochu po svém.
Jestli lze u jakéhokoliv národa pokládat něco za literární poklad, pak to jsou pověsti a legendy. My Češi o tom víme své. Ruku na srdce, kdo z nás by dokázal říct, jak vznikla naše země ve skutečnosti? A kdo by spíš začal o praotci Čechovi, kterak vystoupal na horu Říp, podíval se do kraje a ukázal: „Támhle založíme naši vlast.“? A kdo z nás se někdy pídil po tom, jak to alespoň v kostce bylo s Přemyslovci? A věřte, že Přemysl Oráč opravdu neexistoval.
Tak by se dalo pokračovat dál. Lidová slovesnost, pověsti a legendy prostě jedou. Ať už díky Kosmovi, Dalimilovi, Rukopisu Královédvorskému a Zelenohorskému, Jiráskovi a dalším. A ať už mluvíme o příbězích z celé země, nebo o těch, řekněme, lokálních a regionálních.
Zajímavou kapitolu, o čemž byla při květnovém Čtenářském klubu řeč také, jsou pak pověsti a příběhy vztahující se k poutním místům. Těch v naší zemi máme spoustu a téměř každé zahrnuje historii s nějakým zajímavým příběhem.
Například o pověstech od Sázavského kláštera, spjatém se sv. Prokopem, vyšla knížka Kytička od nedostavěného chrámu. A abychom podle řeky Sázavy neputovali až do středních Čech, můžeme se seznámit i s pověstmi o jiném, nám bližším poutním místě. O Svaté Anně u Pohledu. Několik pověstí, zahrnujících i tu, jak místo se studánkou s léčivou vodou bylo založeno, převyprávěl František Hladík.
Světla, která nevidíme
Při Čtenářském klubu jsme několikrát mluvili o tom, že v současné uspěchané době je stále těžší najít si klidné místo (a především klid v sobě), abychom se začetli do knížky. Ale co když existuje ta, která to nabízí sama o sobě? Slova v ní volně plynou jako řeka, která čtenáři navodí různé pocity, jen ne pocit uspěchanosti. Alespoň ze začátku tak může působit kniha Jsou světla, která nevidíme.
Hlavní hrdinka, dívka jménem Marie-Laure, oslepne a svět se zpomalí. Je jiný. O něčem jiném. Dokud ale Paříž, kde žije, nezačnou bombardovat německá vojska. Je červen 1940, druhá světová válka je ve svém začátku. A Marie-Laure a její tatínek se vydávají na cestu k příbuznému, u něhož se ukrývají. S vzácným předmětem, který má Mariin otec za úkol chránit.
Nutné je ještě dodat, že příběh Marie-Laury se střídá ještě s několika. Především pak s tím, který vypráví o chlapci jménem Werner. Ten vyrůstá v sirotčinci v německé hornické kolonii. Má velký talent pro techniku a dokáže opravit jakékoliv rádio. A hlavně má touhu změnit svůj úděl k lepšímu… Osudy obou protagonistů se později spojí dohromady, ale o tom už více nebudeme prozrazovat 
Knihu Jsou světla, která nevidíme napsal americký autor Anthony Doerr a poprvé vyšla v roce 2014. O rok později byla oceněna Pulitzerovou cenou. Aktuálním počinem je seriál z roku 2023, který můžete zhlédnout na platformě Netflix.
Petr Bobek, Krajská knihovna Vysočiny
