Úvod
S autorským právem, jeho instituty a předměty, které chrání, se setkáváme denně. Může se jednat o literární autorská díla, audiovizuální díla nebo např. software. Jak s takovými díly nakládat a co vše je možné, se postupem času a díky nejrůznějším vlivům neustále mění. Cílem autorského práva je jednak ochrana oprávněných zájmů autora děl – výsledků jeho literární, umělecké či vědecké tvůrčí činnosti v rovině osobnostních a majetkových práv, a zároveň také úprava užívání a možnosti šíření nebo uchovávání předmětů ochrany.
Nejzásadnějším institutem autorského práva je dílo, které autorský zákon definuje jako „jedinečný výsledek autorovy tvůrčí činnosti, který je vyjádřen v jakékoli objektivně vnímatelné podobě“.[1] Je zřejmé, že autorské právo původně vzniklo s cílem chránit díla v tzv. analogové – nedigitální podobě, elektronické publikování nebylo zatím známé. Autorské právo bývalo především prostředkem k získání finančního prospěchu z autorské produkce,[2] nástrojem, pomocí něhož se autoři mohli uplatnit na volném trhu, nabízet svůj výrobek, svoji službu.
Nové způsoby šíření nebo zachycení děl, obrovský rozvoj informačních technologií a vznik internetu přinesly do světa šíření informací další možnosti, za které lze označit např. schopnost vyrábět kopie díla bez dodatečných výdajů, přičemž tyto kopie jsou naprosto stejné jako originál. Společně s výhodami se však objevily i další skutečnosti – např. se stalo takřka nemožným stáhnout dílo z oběhu, pokud bylo jednou umístěno na internet.[3] Vzhledem k tomuto pokroku bylo nutno držet krok i v oblasti ochrany práv a zájmů autora. Aby toho bylo možno dosáhnout, vyvíjí se dnes autorské právo velkou rychlostí. Jednou ze zásadních změn je vznik nových typů ochrany a úpravy majetkových práv autora. Mezi ty patří právě vznik institutu veřejných licencí, kam řadíme Creative Commons.
Cílem veřejných licencí je možnost poskytnout dílo neurčitému počtu uživatelů bez nároku na finanční odměnu a zároveň jim umožnit poskytované dílo šířit dále. Jejich typickou charakteristikou je pohyb mezi hranicemi spektra označovanými jako all rights reserved (všechna práva vyhrazena) na jedné straně a no rights reserved (žádná práva vyhrazena) na straně druhé.
Obecně přijímanou definici obsahuje práce Petra Jansy, který ji pomocí zkoumání společných prvků různých veřejných licencí vymezil jako:
„Nevýhradní bezúplatnou licenci poskytovanou autorem po celou dobu ochrany díla neurčitému okruhu osob, která opravňuje nabyvatele dílo dále šířit a kterou konkludentně získá každý, kdo dílo v souladu s licencí užívá.“[4]
Veřejné licence se v České republice začaly ve větší míře projevovat a používat od roku 2008, kdy byly započaty snahy o vytvoření české verze licencí Creative Commons. Ačkoliv nejsou veřejné licence v českém právu zakotveny jako konkrétní závazkový typ, zákon s jejich existencí počítá a licence tedy fungují v jeho mezích.
Creative Commons – prvky licence a uvádění původu díla
Název Creative Commons se nevztahuje pouze k sadě veřejných licencí. Jedná se o název americké organizace, která licence vytváří, nicméně stará se (mimo tento právní nástroj) i o rozvoj otevřeného vzdělávání, šíření kultury jako takové nebo o snazší zpřístupňování dat veřejné správy.
Licence Creative Commons si kladou za cíl poskytnout autorům možnost zvolit licenci, která nejpřesněji naplňuje jejich záměry. Všechny poskytované typy licencí mají několik společných specifik. Mezi ta spadá jejich bezúplatnost, dále povinnost uživatele vždy uvést jméno nebo pseudonym autora (autorů), název díla (za předpokladu, že existuje), internetový odkaz na dílo a použitou CC licenci a také způsob úpravy díla v případě, že se jedná o šíření upravené verze. Odlišují se pak tím, že obsahují různé kombinace oprávnění nebo omezení nabyvatele CC licence. Licence Creative Commons mají šest základních druhů, v nichž se kombinují jednotlivé licenční prvky.
Mezi opravňující prvky patří právo používat a šířit dílo v původní podobě, případně ho zařadit do díla souborného (Share), a právo dílo upravovat, měnit nebo doplňovat (Remix). Druhou skupinu licenčních prvků tvoří prvky omezující. Prvním z nich je nutnost uvést původ díla, která se uplatňuje vždy (Attribution, zkratka BY), dále prvek, který omezuje možnost vystavení upraveného díla pouze pod shodnou nebo slučitelnou licencí (ShareAlike, zkratka SA), může být stanovena nemožnost veškerého upravování díla (NoDerivatives, zkratka ND), případně zakázáno komerční využití (NonCommercial, zkratka NC). Tyto licenční prvky se v licencích kombinují a vytvářejí tak celkem šest používaných druhů licencí, které se odlišují množstvím práv a povinností, které s sebou nesou.
Specifikem CC licencí je, že se skládají ze tří tzv. vrstev. Každá z nich přibližuje nutné informace, které daná licence obsahuje, srozumitelně jedné ze tří skupin uživatelů. Zjednodušeně se dá říci, že se jedná o právníky, neprávníky a stroje. Smyslem tohoto uspořádání je vytvoření institutu, který nebude pouze právním dokumentem, ale bude zároveň srozumitelný autorům i nabyvatelům licence, a navíc bude rozpoznatelný vyhledávacími programy a podobnými internetovými službami. V rámci těchto vrstev se jedná o Legal Code, tedy licenční podmínky v plném znění, jimiž se bude daná licence řídit, dále Human Readable neboli Commons Deed vrstvu, která ve zkráceném znění shrnuje důležité skutečnosti pro širší skupinu uživatelů včetně známé obrázkové verze, a dále poslední vrstva, Machine Readable neboli Digital Code, tedy metadata, která usnadňují rozpoznání licence CC pro web a vyhledávače, pomáhají propojit vystavené dílo s licenčním zněním a viditelně označují dílo, aby bylo zřejmé, že je vystaveno pod licencí Creative Commons.
Nejčastějším problémem z hlediska šíření a dalšího užívání děl, která jsou vystavená (zveřejněná) pod některou z licencí Creative Commons, je, jakým způsobem správně uvádět původ díla. Nejprve je třeba upozornit, že „užitím“ se myslí užívání díla ve smyslu autorského zákona (§ 12 autorského zákona), nikoliv tzv. užití prosté – tj. přečtení knihy, poslech hudby apod.
Verze 4.0, nejnovější verze licencí, zpřesňuje a ujasňuje, jakým způsobem je vhodné uvádět autorství a jaké formy jsou dostačující. Jako pomůcka pro správné uvedení původu díla může sloužit akronym TASL (Title, Author, Source, License), v českém překladu NAZL:
- Název díla
- Autor díla
- Zdroj – odkaz na dílo – obvykle se bude jednat o URL odkaz, ze kterého bylo k dílu přistoupeno.
- Licence – název licence a odkaz na ni – nepostačuje uvést, že se jedná o licenci Creative Commons, je třeba uvést, o kterou konkrétně, a opět poskytnout k ní vedoucí URL odkaz.
Ve všech licenčních podmínkách se nachází sekce zabývající se uvedením původu, kde lze nalézt přesné požadavky dané licence. Splnit požadované podmínky lze jakýmkoli rozumným, přiměřeným způsobem, vzhledem k tomu, na jakém médiu a jakým způsobem je dílo sdíleno. Takovým způsobem se rozumí především uvedení hypertextového odkazu nebo URI (Uniform Resource Identifier), který vede na stránku s požadovanými informacemi. Mírně složitější situace nastává v případě licencování upraveného díla. V takové situaci je nejjednodušší k atributům TASL přidat formulaci jako např. „Toto dílo je odvozeno od…“, případně, pokud dané dílo obsahuje více takových prací, pak „Toto dílo obsahuje materiál z následujícího seznamu děl…“, přičemž opět je možné využít odkazu.
Licence nevyžaduje, aby byly vždy používány neměnné formulace, ale je třeba uvést dané informace tak, jak si přeje autor díla, a srozumitelně, aby budoucím uživatelům nebo nabyvatelům díla bylo jasné, z jakých děl dílo vzniklo, které části byly změněny apod.
V současné době jsou licence Creative Commons považovány za standardní nástroj pro licencování autorských děl, a to na úrovni děl současné kultury, vědeckých publikací, nebo např. informací veřejného sektoru. Na světě je více než 1,2 miliardy děl, která jsou opatřená některou z těchto licencí a tento počet neustále narůstá.[5] Soudy již několikrát rozhodly, že podmínky licence jsou vymahatelné a jejich nedodržení může vést k vysokým sankcím. Přesto se však jedná o systém částečně založený na důvěře v to, kdo dílo licencí opatřil, a v to, že uživatelé díla budou respektovat podmínky licence. Je tomu tak zejména kvůli faktické nemožnosti omezení šíření díla na internetu. Pokud však uživatelé postupují podle několika málo požadavků autora, dochází k obrovskému šíření kreativity a znalostí obsažených v autorských dílech.
Lucie Straková, Co-Legal Lead v rámci Creative Commons ČR.
[1] § 2 zákona č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (autorský zákon), ve znění pozdějších předpisů.
[2] MYŠKA, Matěj, Libor KYNCL, Radim POLČÁK. Veřejné licence v České republice. V Tribunu EU vyd. 1. Brno: Tribun EU, 2012, 130 s. ISBN 978-80-263-0343-5. s. 10.
[3] SAMUELSON, Pamela a Randall DAVIS. The Digital Dilemma: A Perspective on Intellectual Property in the Information Age. In: Information Technology Law. 2000.
[4] JANSA, Petr. Právní aspekty implementace projektu „Creative Commons“ v České republice. Praha, 2008. s. 28.
[5] Více viz State of the Commons https://stateof.creativecommons.org/?lang=cs.
