Na poslední roky pracovního života si udělal Václav Bendl radost. Vrátil se ke knihovnické profesi, pracuje v hudebním oddělení Městské knihovny Pelhřimov. „Jsem tu šťastný, za ty tři roky jsem nelitoval ani minutu. Dělám práci, na kterou jsem studoval, ale které jsem se většinu života nevěnoval. Teď jsem to od Pánaboha dostal, pro mě je to dar osudu,“ svěřil se v rozhovoru.
Po maturitě jsem se stal knihkupcem, pak jsem nastoupil jako knihkupec a jsem knihkupec, říká Josef Abrhám ve filmu Vrchní, prchni. To o vás a knihovnické profesi neplatí, že?
Přesně tak. Přesto knihovníkem jsem chtěl být od šesté třídy. Tehdy jsem z vesnické malotřídky přešel do školy v Pelhřimově a kamarád mi řekl, pojď se podívat do knihovny. Dětské oddělení bývalo v Máji a já byl z něho úplně konsternovaný. Říkal jsem si, tady chci být. Později mě na gymnáziu hodně chytla němčina, takže jsem s výběrem studia ještě chvíli váhal, ale nakonec vyhrála knihovničina.
Vystudoval jste Karlovu univerzitu. Co jste dělal po ní?
V Praze jsem nastoupil do Vědecké knihovny Jana Amose Komenského v Ústavu školských informací. Vrátil jsem se tam ještě po vojně, to už jsem byl ženatý. Měli jsme ale problémy s bydlením, řešení bylo v nedohlednu, proto jsem se přestěhoval zpátky do Pelhřimova.
A stal jste se sklenářem…
Taťka byl sklenář. Bylo to řemeslo, které se u nás dědilo po generace. Když přišla změna režimu, měl táta asi deset let do důchodu a rozhodl se podnikat. Já jsem mu šel do firmy pomáhat. Vzpomínám, že mi pan Dub říkával, ty jsi nevzdělanější sklenář ve střední Evropě.
Sklenářské řemeslo jste dělal dlouhé roky, ale nezůstal u něho. Co bylo impulzem další životní změny?
V roce 2007 odešel táta definitivně do důchodu. Tehdy jsem dostal poprvé chuť dělat něco víc intelektuálního. Ve firmě ale ještě pracoval strýc, děti studovaly a mně řemeslo přinášelo slušné živobytí. Proto jsem se pro změnu rozhodl až ve chvíli, kdy začal mít strýc zdravotní potíže a musel s prací skončit.
Takže jste se vrátil ke kořenům. K profesi knihovníka…
Firmu jsem v roce 2018 zabalil, chvíli jsem byl na úřadu práce a hledal jsem si zaměstnání. Zanesl jsem životopis i do pelhřimovské knihovny. Paní Rajdlová mě znala jako dobrovolného knihovníka ze Svépravic, ale divila se, že mám knihovnictví vystudované. Přesto mi místo nabídnout nemohla, tehdy ho neměla. Proto jsem hledal dál, chodil na rekvalifikace a pak mě chytly ploténky. Půl roku jsem s nimi marodil a když jsem se chystal do lázní, zavolala mi paní Rajdlová, že by pro mě místo měla.
Váhal jste dlouho?
Asi dvě vteřiny. Možná ještě méně.
Bral jste to tedy jako splnění snu?
Kdybyste viděl, jak rychle jsem se uzdravil. Malý zázrak. Sice mi bylo nabídnuto, že mohu nastoupit až v září, ale do knihovny jsem naběhl už v červenci. Ještě jsem se stihl potkat s mou předchůdkyní, která mě zaučila. Musím jí za to zpětně poděkovat.
Pracujete v hudebním oddělení. Byl to od začátku váš šálek kávy?
Do knihovny bych šel dělat i svačináře, ale nabídky práce v hudebním oddělení jsem se trochu lekl. Nejsem úplně muzikální typ. Pokud mě nějaká hudba baví, tak končí zhruba v polovině devatenáctého století. Bál jsem se i programů pro děti. Říkal jsem si, jak budu práci s těmi malými z mateřských škol zvládat. Nakonec jsem byl příjemně překvapen, hudební oddělení považuji za nejhezčí, jaké v knihovně je.
Nejkrásnější a možná také i nejperspektivnější. Současné děti čtou čím dál tím méně. K mluvenému slovu mají přece jen blíže. Souhlasíte?
Ano, souhlasím. 
Nedávno jsem v televizi viděl reportáž o tom, jak roste trh s audioknihami. Prodeje nosičů s mluveným slovem rostou o desítky procent ročně. Není to jen vlivem dětí, ale audionahrávky jsou dobrou alternativou i pro starší lidi, které mají problémy se zrakem.
Dá se specifikovat, kdo je typickým návštěvníkem hudebního oddělení pelhřimovské knihovny?
To se opravdu nedá, protože k nám chodí maminky s kojenci i staří lidé. Pro ty nejmenší je lákadlem, že tu půjčujeme deskové hry. Děláme pořady pro předškoláky, školáky, máme tu sekci, v níž cílíme na studenty. Dospělí k nám chodí pro audioknihy, fajnšmekři pro hudbu.
Trochu jste mi odpovědí sebral oslí můstek. Chtěl jsem se dostat k dětem. Zmínil jste se, že z práce s nimi jste měl zprvopočátku respekt. Alespoň podle slov vaší nadřízené Ivy Rajdlové jste si k nim našel cestu. Jak se vám to povedlo?
Mám dvě dospělé děti, ale nemám vnoučata. Tak si je tu nahrazuji. Zjistil jsem, že nejraději mám děti ve věku do šesti let. Jsou to ta nejpravdomluvnější stvoření, neexistuje u nich žádná přetvářka. Řeknou vám rovnou, co se jim líbí a co ne. V tomhle prostředí je mi moc dobře. Našel jsem si i cestu k paním učitelkám z mateřských škol.
Jak zaujmete děti, co na ně platí?
Musíte dělat přiměřeně oslíka, opičku. Většinou to řeším tak, že se s nimi v dobrém hádám. Mám připravený program, v rámci kterého jim zadám úkoly. A hned rovnou naoko řeknu, na to vy nemáte, to nedokážete, vsadíme se? Reakce je taková, že mi chtějí dokázat, že úkoly zvládnou. Já si pak naoko nasypu popel na hlavu, že jsem je podcenil. Děti mě pak kolikrát politují, funguje nám to spolu dobře.
Jaké programy pro mateřské školy jsou nejoblíbenější?
Momentálně nejžádanějším programem jsou České hrady, zámky a strašidla. V rámci něho řešíme, jak vypadá kulturní památka, co se tam dá zažít a pak se přeneseme k tomu, jak to tam vypadá v noci. Mám vybráno několik památek a postav historie, o kterých se bavíme. Povídáme si o bílých paních, rytířích, vlkodlacích. Oblíbeným se stal i program Vesmír a cesta na Mars, při kterém si říkáme, jak to vypadá ve vesmíru.
Už věřím, že dokážete děti zaujmout, přinést jim i radost. Co naopak udělá radost vám?
Pro mě je největším benefitem tahle práce. Nebudete mi to věřit, ale já se do ní těším. Každý den. Nemám problém s tím, když je pondělí. Naopak. Co je větší štěstí? Dělám práci, na kterou jsem studoval a které jsem většinu života nevěnoval. Teď jsem to od Pánaboha dostal, pro mě je to dar osudu. Mám to tu moc rád, prostředí i lidi v knihovně.
Infobox:
Pohled vedoucí knihovny Ivy Rajdlové
Václav Bendl má srdce knihovníka. Své práci dává úplně všechno. Přišel ze soukromé sféry, kde zákazník byl na prvním místě, stejně tak se teď chová ke čtenářům. Nikdy neodchází ve čtyři nebo v šest hodin. Pokud přijdou čtenáři, zůstane v knihovně s nimi a věnuje se jim dál. Bez ohledu na to, zda má konec pracovní doby.
Václav Bendl, Městská knihovna Pelhřimov
Kamil Vaněk, šéfredaktor Pelhřimovských novin
