Útlá próza Michala Hvoreckého seznamuje čtenáře se světem institucionalizovaného, státem organizovaného internetového trollingu. Může otevřít oči i těm, kteří občas propadají internetovým bludům nebo je i sami šíří.
Prózy a divadelní hry Michala Hvoreckého patří k té části slovenské literární produkce, která je soustavně převáděna do češtiny. Nedávno se na pultech objevil poslední Hvoreckého román, či, soudě dle rozsahu zpracovávané látky, spíše novela: Troll.
Jak už název napovídá, jde o prózu, která se velmi těsně dotýká věcí našeho současného světa. Hvorecký se v ní pokouší vykreslit svět internetového, institucionalizovaného a státem podporovaného haterství. Děj je situován do blízké budoucnosti, do doby, jež má za sebou hybridní válku a odehrává se v jakési Říši, rozuměj v Rusku.
Celé je to psáno svižně a lehce, titulní troll patří ke stavu sociálních deprivantů, zaměřených na svou osobnost, lidí, pro které není jednoduché řešit své vlastní problémy, natož navazovat funkční vztahy s druhými. Je to ovšem člověk se slušným vzděláním a s určitým citem pro morálku (v tomto bodě u něj v průběhu dochází k těžko vysvětlitelné proměně). Zároveň také muž, který se jednu jedenkrát v životě rozhoupe k činu a pokusí se žít život ve vlastní režii.
To, že skončí právě v centru trollingu, neměl původně v plánu, zavály jej tam nejrůznější okolnosti a jedna náhodná známost. Jak se brzy ukáže, trollův zvláštní naturel a vůle dosáhnout vysokého pracovního výkonu mu pomůže k tomu, aby v této instituci šířící chaos ve společnosti dosáhl významného postavení.
Není to ovšem pouze životní příběh ruského trolla, o který v téhle knize jde – ten se často zcela vytrácí do pozadí, je vytlačován rozsáhlými pasážemi líčícími sám trolling. A to je také právě jediný důvod, proč stojí za to si tento útlý románek alespoň kurzoricky přečíst. Jak totiž všichni dobře víme, podvratná činnost, zcela narušující opozici pravda–lež, patří k důležitým silám formujícím politický názor lidí, kteří v hojném počtu diskutují na sociálních sítích a pod články zpravodajských portálů.
Hvorecký udělal kus práce; po přečtení této knihy budete vědět, kdy na těchto virtuálních platformách máte co dělat s maloměstským nešťastníkem, který propadl místnímu spolku ezoteriků, věřících na velká spiknutí superbohatých nadlidí, a kdy se proti vám postaví profesionální internetový žoldák, který vás má nejprve ponížit a hned poté přivést k rozumu. Hvorecký vystihl jejich mentalitu, popsal jejich práci, možné motivace a prostředky, jimiž dosahují úspěchu; úspěchu, o němž bohužel stále ještě nelze diskutovat.
Zcela proto opomíjím nedostatky, které tato kniha má – ostatně tak jako každá jiná angažovaná literatura, i tento román byl napsán tak, aby hovořil k současnosti. Je to věc, která by měla jít od ruky k ruce, svižně, dokud nám trollí šiřitelé zaručených zpráv o úpadku evropských hodnot nepomohli k nějaké sviňské hybridní válce.
To, že v některých pasážích novely nejde autor dál než k banalitě, asi patří k povaze tohoto typu textu. Lze totiž předpokládat, že se k němu dostanou i takoví čtenáři, kteří občas sami šíří povídačky o menšinách, co dostávají léky zadarmo, a kteří si sami občas zakonspirují o vševládnoucích světových organizacích.
Máte-li při sobě někoho, kdo rád propadá facebookovým bludům, neváhejte a pořiďte mu Trolla. Myslím, že příběh o jednom nešťastníkovi, který ze zoufalství vědomě šířil lež, až z toho sám nakonec zpitoměl, by mohl zapůsobit daleko silněji než všechny dobře míněné snahy o mediální výchovu.
Michal Hvorecký: Troll. Argo, Praha 2018, 168 s.
