Psaní knih je osamělá práce. Ať píšu doma v prázdném a tichém bytě, nebo ve vlaku plném lidí, nevnímám, co se děje kolem mě, nýbrž to, co se mi odehrává v hlavě. V duchu před sebou vidím krajiny, domy, lidi a výjevy z jejich životů a snažím se je srozumitelně a hezky převést do slov a vět a zapsat do sešitu nebo do počítače.
Při psaní dětské knížky Kdo se ztratil v Laponsku jsem před sebou viděla víc zvířat než lidí: plyšového myšáka rozumbradu, soba, který pomohl ztracené holčičce Elišce, hodného, ale ne moc hezkého rosomáka, medvědy, tuleně a rysa.
Tím větší mám radost, když si mou knížku někdo přečte, zaujme ho a třeba podle ní namaluje i obrázek – tak jako to udělaly desítky dětí, které se zúčastnily soutěže Malované knižní dobrodružství. Soutěž uspořádalo dětské oddělení Krajské knihovny Vysočiny v Havlíčkově Brodě. Děti měly malovat obrázky nejen podle úryvku z mé knihy Kdo se ztratil v Laponsku, která vyjde v září, ale také podle už vydané knihy Aleny Mornštajnové Modrá planeta. Do knihovny dorazilo 248 obrázků, ale dětí se zúčastnilo víc, protože na některých ilustracích pracovaly celé školní třídy.
Když mě knihovnice z dětského oddělení pozvaly, jestli si chci obrázky prohlédnout a vybrat vítěze, ráda jsem souhlasila. Byla jsem zvědavá, co děti z mého textu zaujalo, a také jsem si říkala, že to bude snadné. Přijdu, kouknu na obrázky, ukážu na pár nejhezčích a bude to.
To jsem se ale pořádně spletla! Obrázků bylo hodně, ale mně připadaly nádherné všechny a skoro všechny by si podle mě zasloužily ocenění. Ale to nejde – kdyby vyhráli všichni, nebyla by to soutěž. Proto jsem si hodnocení rozdělila do několika „kol“. V tom prvním jsem vyřadila ilustrace, které neodpovídaly textu – například na nich byla zelená tráva, i když se příběh odehrává v zimě v zasněžené laponské krajině. V druhém kole jsem vyřadila – s těžkým srdcem! – ilustrace, které byly třeba technicky velmi zdařilé, ale přesto jim něco chybělo: osobní zaujetí, jiskra, srdce… Pořád ale zbývalo mnohem víc obrázků, než bylo možné ocenit. Ve třetím, závěrečném kole jsem proto vybrala ty obrázky, které mě výrazně zaujaly, upoutaly nebo oslovily, i když bych ne vždycky dokázala říct čím a proč.
Naštěstí jsem nehodnotila jenom já, ale i další lidé, hlavně knihovnice a knihovníci, které mohly zaujmout úplně jiné ilustrace než mě. Na jejich tipy jsem zvědavá. A děti možná budou zvědavé na to, jak knížku Kdo se ztratil v Laponsku ilustrovala slovenská výtvarnice Petra Lukovicsová. Vítězové ji dostanou. A ostatní si ji můžou koupit na Podzimním knižním veletrhu u stánku nakladatelství Host nebo od 30. září v knihkupectvích.
Na závěr chci poděkovat milým knihovnicím Dáše Švejdové a Monice Dolejší, které soutěž připravily, všem zúčastněným dětem a jejich učitelkám a učitelům a také nakladatelství Host, že knížku vydá a věnuje ji vítězům. Doufám, že se knížka bude dětem a jejich rodičům i prarodičům líbit, a měla bych velkou radost, kdyby si ji v prosinci společně četli jako adventní kalendář, každý den jednu kapitolu.
Markéta Hejkalová