Na konci utrpení naděje. Paradoxně nalezená na hřbitově se zhruba 750 kříži a hroby. Na hřbitově, kde není jen smrt, ale především smíření, a který nepřipomíná pouze místo posledního odpočinku, ale rozkvetlými růžemi rajskou zahradu. Právě to byla jedna z myšlenek, kterou posluchačům předala spisovatelka Kateřina Tučková na besedě v Krajské knihovně Vysočiny.
Přednáškový sál obsazený do posledního místa. Na sto prodaných vstupenek a zájem, který je na besedu s autorem knih neobvyklý. Ale ne nečekaný. Dne 13. března zavítala do Krajské knihovny Vysočiny jedna z nejpopulárnějších a nejčtenějších spisovatelek Kateřina Tučková.
Povídala o svém zatím posledním románu Bílá Voda. Ten (ve zkratce řečeno) vypráví příběh Leny Lagnerové, která se po pokusu o sebevraždu dostává do příhraniční vesnice Bílá Voda. V tamním klášteře se seznamuje s pohnutým osudem nejen samotného místa, ale i řádových sester během komunistického režimu, kdy sem začaly být po Akci Ř internovány řeholnice ze zrušených československých klášterů.
Kateřina Tučková román nejen skvěle napsala, ale dokáže o něm také krásně a poutavě povídat. O tom jsme se při zmíněné besedě přesvědčili. Začala vyprávěním o knize i o místě jako takovém. Na to navázala nádherně přečtenou ukázkou – nezapomenutelný zážitek, kdy mnozí návštěvníci zavřeli oči, aby si ho vychutnali naplno. Z Bílé Vody předčítá sama Kateřina Tučková!
Při setkání samozřejmě nemohla chybět diskuze a dotazy diváků a čtenářů. Například na vůbec první impuls pro práci na románu či na poutní místo Mariahilf. To Kateřina Tučková v knize umístila právě do Bílé Vody, byť ho tam ve skutečnosti nenajdeme. Jak sama říká, udělala to proto, aby bělovodskému klášteru přidala motiv zázraků a Panny Marie coby ochranitelky.
Jsou setkání se spisovateli a spisovatelkami, které ve vás zůstanou dlouho. To s Kateřinou Tučkovou mezi ně patří. Jak bylo řečeno v úvodu, také kvůli krásné myšlence o odpuštění a naději, kterou nám řekla i před třemi lety, kdy jsme ji krátce po vydání Bílé Vody vyzpovídali pro Knihovnický zpravodaj (celý rozhovor zde). Tehdy na otázku, jak moc při psaní čerpala od pamětnic, odpověděla:
Sama to při setkání zopakovala. Jde především o naději, kterou při psaní Bílé Vody našla v utrpení řádových sester, o nichž vyprávěla.
Petr Bobek, Krajská knihovna Vysočiny