Když se 15. září 1890 Frederickovi a Clarisse Millerovým narodilo jejich třetí dítě, nechali je pokřtít Agatha Mary Clarissa. Malá Agatha byla v rodině „ta pomalá“, protože její matka i starší sestra Madge byly velice bystré a pohotové a Agatha potřebovala na příhodnou odpověď chvilku přemýšlení. Vynahrazovala si to bujnou fantazií. Vymýšlela si příběhy pro zabavení a imaginární přátele, kteří pro ni byli zcela skuteční. Sama se naučila číst a knihy se staly její velkou láskou. Četla jednu za druhou, často předčítala matce.
Ta brzy ovdověla a poté žily s Agathou dlouhou dobu samy dvě, protože sestra i bratr se již odstěhovali. Agatha klasické školní vzdělání neměla. Nejprve ji učili rodiče, později vychovatelky. A mnoho vědomostí posbírala na cestě životem. Základy matematiky jí vštípil otec, francouzsky se naučila během pobytu ve Francii, absolvovala hodiny zpěvu a klavíru. Přestože pilně cvičila a připravovala se na veřejné vystoupení, vrozená ostýchavost a tréma ji nakonec přemohly, že nakonec nevystoupila. Nejistota při veřejných akcích ji provázely po celý život, i když už byla slavná a uznávaná.
Sestra Madge, která byla o jedenáct roků starší, se jako zálibě věnovala psaní povídek, které jí zveřejňovali v časopisech. Přesvědčovala Agathu, že na tom nic není. Ona to zkusila, dokonce jí otiskli báseň v novinách. Madge, pro kterou nic nebylo problém, navrhla, aby napsala detektivní příběh, protože „to umí každý“. Agatha, která měla velkou zálibu v příbězích Sherlocka Holmese, si ale netroufla, a myšlenka zapadla.
V roce 1913 se Agatha seznámila s mladým důstojníkem Archibaldem Christiem a zasnoubili se. Po vypuknutí první světové války Archie narukoval a ona začala pracovat jako ošetřovatelka v nemocnici. Poznala důvěrně nemocniční prostředí a povahu jednotlivých doktorů i jejich styly léčby. V prosinci 1914 se během Archibaldovy dovolené vzali a Agatha přijala jméno Christie, pod kterým ji jednou bude znát celý svět. Archie se vrátil na bojiště a Agatha později přešla na novou pozici lékárenské laborantky. Zde se jí velice hodila její záliba v matematice, protože bylo potřeba veškeré poměry látek v lécích dobře propočítat.
Služba v nemocniční lékárně měla pro Agathu dvojí efekt. Zaprvé se zde důkladně seznámila s problematikou jedů. Zadruhé se zde pravidelně střídaly okamžiky hektického vypětí s dobou, kdy měla všechno nachystáno a musela v lékárně pouze být pro případ potřeby.
A v této době, kdy měla spoustu času sama pro sebe, se náhle vynořila vzpomínka na dávno zapomenutou myšlenku na detektivní román. Začala o tom přemýšlet. Způsob vraždy byl jasný – vražedné nástroje byly všude kolem ní. Koho zabijí? Náhodné setkání s výrazným typem muže jí dalo odpověď i na tuto otázku. Postupně vybudovala v duchu příběh s dostatečným množstvím postav a motivů až do závěru v soudní síni. A pak už zbývalo jen jediné – kdo objasní vraždu a odhalí vraha? Vzpomněla si na belgické migranty a napadlo ji jméno pro malého ješitného mužíčka. Herkules. Nakonec přidala příjmení Poirot, ale k tomu se Herkules moc nehodil. A tak se v románové prvotině Záhadná událost ve Styleském sídle zrodil Hercule Poirot.
Skončila válka, Archibald se vrátil domů. Narodila se jim dcera a rukopis vrátilo několik nakladatelství. Agatha Christie na něj již nemyslela, žila svůj rodinný život. Asi po dvou letech od odeslání rukopisu se ozvalo nakladatelství The Bodley Head, že text má určitý potenciál a po úpravách by se snad dal vydat. Agatha souhlasila, přepsala nějaké drobnosti v románu a zcela přepracovala závěr ze soudní síně, aby odpovídal skutečnosti.
Nadšená z toho, že kniha vyjde, podepsala celkem nevýhodnou smlouvu. A jen tak mimochodem se v ní zavázala k dodání pěti dalších knih. Přesto se nepovažovala za spisovatelku, i když v dalších letech napsala několik titulů. Podnikla s manželem cestu kolem světa, když se Archibald účastnil zajišťování Výstavy britského impéria a ona jej doprovázela. Přesto po smrti její matky, kdy se nervově zhroutila a dokonce na jedenáct dní zcela zmizela, dostalo její manželství trhliny. V roce 1928 bylo rozvedeno.
Reakcí na tuto událost byla cesta Orient expresem do Iráku, kde navštívila mimo jiné i archeologické vykopávky. Po dvou letech se sem vrátila a při druhé návštěvě v roce 1930 se zde potkala s mladým asistentem Maxem Mallowanem, který se stal později jejím manželem.
Agatha Christie ho doprovázela na jeho archeologické expedice, a tak střídavě žili na Blízkém východě a v Anglii. Výzkumnou činnost přerušila druhá světová válka, kdy se manželé na delší dobu rozdělili. Max sloužil v Africe a Agatha opět pracovala jako lékárnice. Po válce archeologické výzkumy obnovili a Agatha manželovi pomáhala při dokumentaci nálezů jako fotografka.
Literární dílo Agathy Christie – jak stále své romány podepisovala – se utěšeně rozrůstalo. Přesto se stále nepovažovala za spisovatelku. Prostě psala knihy a dostávala za ně zaplaceno. Okruh jejích hrdinů se postupně rozšiřoval. K Herculu Poirotovi přibyli manželé Tommy a Pentlička, Harley Quin, Parker Pyne a samozřejmě druhá nejoblíbenější postava slečna Marplová. Tato stará panna z malé vesničky St. Mary Mead, která dokáže řešit spletité problémy pouhým pozorováním a připodobněním ke každodennímu životu ve vesnici, se poprvé objevila již v roce 1928 v povídce Úterní klub a o dva roky později v románu Vražda na faře.
Agatha Christie dohromady do své smrti napsala 78 detektivních románů, okolo 150 povídek, šest románů pod pseudonymem Mary Westmacott a také vzpomínky na život v Iráku Pověz mi, jak žijete. Ty vydala pod svým celým jménem Agatha Christie Mallowan, aby je odlišila od své detektivní tvorby. Také napsala devatenáct divadelních her, z nichž jedna, Past na myši, drží světový rekord. Jde o nejdéle nepřetržitě uváděnou divadelní hru, která se, s výjimkou přestávky zaviněné pandemií covid-19, hraje od své premiéry v roce 1952.
Podle děl Agathy Christie vzniklo nespočet filmových, televizních i rozhlasových adaptací. Nejznámější filmy jsou Vražda v Orient-expresu a Vražda na Nilu, které byly zpracovány několikrát. A samozřejmě seriál Hercule Poirot s Davidem Suchetem.
Agatha Christie se nikdy nepovažovala za významnou osobu, přesto jí v roce 1971 královna Alžběta II. udělila titul Dáma britského impéria. Stále měla obavy z vystupování na veřejnosti, po zranění nohy se jí začal zhoršovat zdravotní stav a postupně se stáhla do ústraní.
Zemřela ve svém domě 12. ledna 1976. Až po její smrti byly vydány tři knihy, které napsala už dříve. Vlastní životopis, který psala od roku 1950 do roku 1965, a dva detektivní romány, které napsala za druhé světové války. Jedním je Opona: Poslední případ Hercula Poirota a druhým Zapomenutá vražda, kterým se rozloučila se slečnou Marplovou.
Přestože od jejího úmrtí uplynulo již neuvěřitelných 50 let, její dílo zůstává stále živé. Krajská knihovna Vysočiny se rozhodla uctít její památku tím, že rok 2026 vyhlásila Rokem detektivky.
Jiří Bárta, Krajská knihovna Vysočiny