Rok 2026 je v Krajské knihovně rokem detektivky. Především proto, že si připomínáme 50 let od úmrtí Agathy Christie. A také proto, že devadesátiny letos slaví detektivkář František Uher. Spisovatel spjatý s Havlíčkovým Brodem a okolím.
Jestli kdy byla ideální chvíle na rozhovor do Knihovnického zpravodaje, pak právě teď. Abychom si s Františkem Uhrem popovídali o 90 letech života, 70 letech tvorby a hlavně o ohromném počtu vydaných knih. S tím bonusem, že strávíte čas s jedním z nejmilejších, nejskromnějších a nejmoudřejších lidí, jaké jste kdy poznali…
Na začátek se zeptám na jednu důležitou věc: máte vůbec přehled, kolik jste napsal knih? Ten počet je totiž až neuvěřitelný…
Když se ohlédnu, vidím za sebou 121 vydaných knih. Plus stovku publikací, na nichž jsem se podílel částečně. Ovšem bilancování někdy až zaskočí. Když jsem k němu byl kdysi z praktických důvodů přinucen, počet knižně a časopisecky publikovaných povídek, básní, aforismů a recenzí mě samotného překvapil. Je ale potřeba říct, že za tím číslem je 70 roků psaní.
To je další krásné číslo – 70 let tvorby… Vzpomenete si na první začátky?
S psaním jsem začal na ledečském gymnáziu, potom se mu věnoval na vojně. Následovala pauza, život se ubíral odlišnými cestami. Potom zapracovala neliterární sféra. V prvních letech jsem volil žánrově rozdílné náměty, drobné odklony vyvolávaly publikační možnosti. Musím ale říct, že jsem se nikdy nikam nedral. Chodil jsem pouze tam, kam jsem byl pozván, a v podstatě to praktikuji stále.
Je asi zbytečné ptát se, jaký žánr vám je jako autorovi nejblíž…
V próze mi byl nejbližší detektivní žánr. Začal jsem povídkami, na ně postupně navázaly romány, abych se zase vrátil k povídkám ve specializovaných časopisech jako Jedním dechem nebo Krimi-Signál. V próze námětově vybočují povídková kniha Na této straně pekla z roku 2013 a historický román Tvrz, který vyšel nedávno.
Jak to s vaším vztahem k detektivkám vůbec bylo?
Sklon k detektivnímu žánru ve mně doutnal od dětství. Ve válečné domácí spálové karanténě jsem dostal Schubertovu dětskou detektivku Těžká zkouška. Mám ji dosud. Později jsem četl všechno, co mi přišlo pod ruku. Jako autor jsem zkoušel knižně prorazit s poezií, obvykle to ale končilo požadavkem nakladatelů, abych raději napsal detektivku, na které vydělají.
Vycházel jste při psaní krimi ze skutečných případů?
Zcela odpovědně mohu konstatovat, že žádným skutečným událostem obsah mých detektivních románů a povídek neodpovídá. Také jsem nikdy nečerpal ze zkušeností vyšetřovatelů. Setkali jsme se pouze shodou okolností, když několikrát řešili vykradení naší chaty a žasli, že vydržíme bez elektřiny. Dokonce jsem psát podle skutečných událostí odmítl, a to po známých událostech v brodské nemocnici… Odrazovala mě představa dopadu na všechny, jichž se to dotklo.
Takže populární označení „Podle skutečných událostí“ není nic pro vás?
K tomuto označení mám preventivní nedůvěru. U filmu i u knih. Ony ty události asi většinou vypadaly úplně jinak. A opačně – některé zdánlivě dramatické události působí v literárním podání všedně, nudně. Fantazie ovšem musí znát meze, respektovat nezbytné právní normy, udržet děj a jednotlivé pasáže v hranicích reality. Chtělo to čas, ověřování, upřesňování. Literaturu faktu jsem nikdy nepsal, ale nemohu vyloučit, že se mi časem určitý věcný ohlas na stránky vloudil.
Co vůbec říkáte na dlouhodobý zájem o detektivky? Ať už v literatuře, nebo v seriálech a filmech…
V každém dřímá skrytá touha po dobrodružství nebo zvědavost. V literatuře to začalo strašidelnými a loupežnickými příběhy ve stařičkých kalendářích. Měnily se vyšetřovací techniky, měnili se literární „hrdinové“ – Sherlock Holmes by si dnes škrtnul jedině nad dýmkou. V přemíře vydávaných detektivek nejde získat ani přibližnou orientaci, natož přehled o kvalitě. A televize? Množství současných krimiseriálů až odrazuje. Přepneme program, sledujeme jiný seriál, ale stejné prostředí, stejné tváře, stejné události, obligátní fráze, stereotypní dialogy. Přiznávám, nejsem seriálový divák.
Ve vaší tvorbě nesmíme zapomínat na básně a aforismy. To je něco trošku jiného než krimi…
Nejen chlebem je člověk živ… A nejde pořád někoho honit nebo hledat. Poezie ve mně doutnala souběžně, pokoušel jsem se vnášet lyričtější pasáže do prózy, odlehčovat ji úsměvnějšími prvky. Také aforismy se rodily postupně, aby časem utvořily sbírky. První samostatně vytištěný aforismus mi vyšel v 60. letech 20. století.
Za své dílo jste získal několik cen. Co všechno pro vás znamenají? A je některá, které si vážíte obzvlášť?
Slétli se čtyři Havrani za nejlepší detektivní povídku roku, cena za Dlouhou nepřítomnost, další za soubor aforismů od spisovatelské organizace, cena za celoživotní dílo od AIEP (česká sekce mezinárodní organizace autorů detektivních románů). Sluší se ale dodat, že to všechno odnesl čas. Největší odměnou je autorovi čtenářský zájem.
Výraznou stopu jste zanechal jako pedagog, který se věnoval hendikepovaným dětem. Jak na toto poslání vzpomínáte?
Kantořinu mám v genech. Vyhovovala mi, měl jsem rád svoje žáky. Na speciálních školách byl kontakt výraznější. Vytvářely se trvalejší vztahy, umožňoval to menší počet dětí ve třídách. Ještě nedávno jsem se s některými setkával a snad ještě setkám.
Na začátku března jste oslavil 90 let. Měl jste nějaké speciální přání? Třeba napsat něco, k čemu jste se zatím nedostal? Úplně jiný žánr?
Nikdy jsem si na různá výročí nepotrpěl. A co se týče psaní… Z dnešního pohledu bych určitě něco napsal promyšleněji, ale nenacházím nic, co mi dělá vrásky. Ač detektivkář, v lednu shodou okolností vyšel historický román Tvrz a následně sbírka básní Uvnitř úlu. Zbývají časopisecká a novinová ťuknutí, drobné recenze vycházejících knih pro internet Obce spisovatelů, bulletin Kruh, který vydává Středisko východočeských spisovatelů, a literární přílohy. Něco odpočívá zapomenuto v redakcích. Zase platí, že to všechno odnesl čas.
Často navštěvujete naši knihovnu… Co si půjčujete nejvíc?
Ne tak často, jak bych si přál, ale stále to činím rád. Těší mě, že se Brod dočkal důstojné budovy. Z prózy si nejvíc půjčuji starší knihy, některé znám málem nazpaměť. Půjčuji si hlavně poezii, snažím se sledovat prvotiny. Objevují se talentovaní básníci a básnířky, kteří si zaslouží pozornost.
Rozhovor s Františkem Uhrem připravil Petr Bobek, Krajská knihovna Vysočiny