Její knihy bývají označované jako detektivky, ale sama říká, že píše mystery žánr. Letos jí vyšel u nakladatelství Motto čtvrtý román pro dospělé Zapalte hranici. Za titul Krutý měsíc získala v roce 2024 cenu Magnesia Litera v kategorii detektivka. Na svém kontě má i příběhy pro děti.
Vystudovala žurnalistiku, ale celý život se živí překládáním knih. Své vlastní počiny zkoušela psát už na základní škole. „Jak jsem začala číst kriminálky, štvalo mě, že jsou v nich ženy buď oběťmi, nebo trofejemi šikovného detektiva. Chtěla jsem psát zápletky s akčními hrdinkami posouvajícími děj a nejen s krásnými blondýnkami, jež budou padat někomu do náruče,” říká Jana Jašová.
V rozhovoru pro Zpravodaj Krajské knihovny Vysočiny spisovatelka prozradila, proč nedává romány před vydáním číst ani svému partnerovi, jak se cítila v roli porotkyně v literární soutěži, kterou před dvěma lety sama vyhrála, nebo jak vnímá používání umělé inteligence.
Jak vypadá váš psací stůl?
Nazvala bych to pracovní chaos. Když píšu novou knížku, tak si dělám poznámky na různé papíry, a ty se pak válí všude možně. Do toho mám zamíchané ještě zápisky k překladům. Často pak dlouho hledám to, co zrovna potřebuju, ale stejně si ten binec užívám. Konečně mám své vlastní pracovní místo, co jsme se s mužem přestěhovali do domku v Kralupech, a nekrčím se někde v koutku. K tomu jsem byla dlouho nucena v našem dvoupokojovém pražském bytě.
Letos jste spolu s dalšími porotci hodnotila detektivky v soutěži Magnesia Litera. Měla jste posuzované tituly spíše na pracovní desce nebo třeba na nočním stolku? Jde mi o to, jestli je v tomto případě pro vás čtení spíše povinnost, nebo zábava.
Čtení je vždy zábava, i když za těchto okolností dost náročná. Musela jsem v omezeném čase přelouskat 50 titulů a dát k nim nějaké stanovisko. Doma jsme měli výtisky úplně všude. Ačkoliv šlo o dost vyčerpávající úkol, dělala jsem to ráda. Neumím si život bez literatury představit. Někteří mí kolegové tvrdí, že když píšou, tak nemůžou číst. Já bych naopak nemohla psát, kdybych nečetla.
Jakmile člověk zvládne desítky krimi románů za sebou, nesplývají mu?
Bohužel ano a myslím, že to je právě velký problém procedurálních detektivek – stane se zločin, přijede výjezdová skupina, začne sbírat stopy a už to sklouzne k postupu, který tady byl mnohokrát předtím. Taky jsem si všimla, že postavy detektivů se kolikrát hodně podobají. Aby se mi jednotlivé příběhy nepletly, musela jsem si pečlivě poznamenávat, co se v jakém stalo. Později na poradách jsme se i s ostatními porotci shodli, že v tom máme guláš.
V roce 2022 se do Magnesia Litery přidala i kategorie detektivek. Jak to vnímáte?
Určitě pozitivně. Nejsem příznivec rozdělování literatury na žánrovou a uměleckou. Podle mě platí, že se v každém žánru dají najít vynikající díla, stejně jako to, že každý pokus o umění může skončit neumětelsky. I díky zkušenostem porotkyně mohu říct, že česká detektivka má tolik vynikajících autorů. Dokonce bych řekla, jsou mezi nimi i tvůrci světové úrovně.
Knihy jako posedlost
Vzpomenete si na nějakou knihu z poslední doby, která vás zaujala?
Konečně jsem se dostala k devátému dílu ze série s Martinem Servazem Hra od mého oblíbeného francouzského spisovatele Bernarda Miniera. Koupila jsem ho na pražském veletrhu Svět knihy a zhltla na jeden zátah. Autor stále drží vysokou laťku.
Na Svět knihy tedy nejezdíte pouze pracovně, ale i jako knihomolka.
Pokaždé, když tam vyrážím, dávám si předsevzetí, že si nic nekoupím. Ještě nikdy se mi ho však nepodařilo splnit. Pak se plížím domů zadním vchodem, aby muž neviděl, že mám tašku narvanou novinkami. S nadsázkou říkávám, že máme tolik knížek, že už nám to padá na hlavu.
A stejně si stále kupujete další. Jak to, že se vás zápal pro literaturu stále drží, když více než třicet let překládáte knihy, hodnotíte je v soutěžích a ještě píšete svou vlastní tvorbu?
Je to má posedlost. Myslím, že bych však bez ní ani nemohla psát. Kdyby se hodiny práce strávené nad rukopisem přepočítaly na peníze, byl by to tak mizerný výdělek, že by to nikdo pro zisk nedělal. Člověk to musí milovat.
Kolik zvládnete napsat za rok knih a kolik jich tak přečtete?
Dokážu napsat tak jeden titul ročně a přečtu jich zhruba sto.
Jste v kontaktu s vašimi kolegy spisovateli kriminálního žánru? Je třeba někdo z nich váš poradce?
Vídáme se na různých literárních akcích a komunikujeme spolu na sociálních sítích. Ale přiznám se, že nikomu záměrně nedávám číst své knihy před vydáním. Vím o sobě, že se snadno nechám ovlivnit názory druhých, a tak příběh radši tvořím sama. Věřím, že mnoha autorům jsou beta-čtenáři k užitku, ale já mám jinou strategii. Píšu tak, aby se výsledek líbil mě.
Ani s partnerem nekonzultujete romány v průběhu psaní?
Rozhodně ne, on jako literární kritik by byl tak přísný, že bych nakonec nevytvořila nic.
Ještě mě napadá jedno aktuální téma, a to je využívání umělé inteligence. Máte zkušenost s nástroji využívajícími AI při psaní knih?
Ano, na rešerše. Například když jsem v posledním titulu měla linku o dobrovolných hasičích, potřebovala jsem podrobnosti o jejich činnosti. Sama jsem nikdy nebyla v hasičském sboru a ani nikoho takového neznám. Díky novodobé technologii jsem ale ve vteřině zjistila například to, jak vypadá hasičské auto, a nemusela jsem dlouze pátrat na internetu nebo v encyklopediích.
Myslíte, že umělá inteligence ohrožuje vaše povolání překladatelky?
Věřím, že ne. Stroj nedokáže pochopit vtip, metaforu ani celý kontext. Tato práce obnáší velké znalosti, a to nejen jazykové. Překlad vnímám jako svébytné umělecké dílo. Jednak mám zodpovědnost k tomu zachovat ducha originálu a jednak musím dát českým čtenářům text, který jako by byl původně napsaný v jejich jazyce. Myslím, že to musí dělat člověk. Aspoň zatím. Vývoj jde přeci jen rychle dopředu.
Za nápady do lesa nebo do bazénu
Kde vás nejčastěji políbí múza?
Chodím ráda plavat. Jakmile strčím hlavu pod vodu, úplně se odstřihnu od světa a imaginace proudí tak nějak volně. Pak taky mnohdy přicházejí nápady, když chodím se psem na procházky. On není žádný rychlý chodec, spíš tak čuchá. Takže se spolu touláme krajinou, on zkoumá les a já svoje myšlenky. Před pár lety jsme si chlupáče vzali z útulku a od té doby je to můj parťák. Jako jediný má to privilegium, že mi může koukat přes rameno, když píšu knihy.
Už na základní škole jste vymýšlela první detektivky a vždy byly v hlavní roli vyšetřovatelky ženy. Proč?
Jak jsem začala tento žánr číst, štvalo mě, že jsou v něm ženy buď oběťmi, nebo trofejemi pro šikovného detektiva. Nemluvíme samozřejmě třeba o slečně Marplové, ale s tou se zase mladá holka těžko identifikuje. Takže jsem chtěla psát něco pro svoji věkovou kategorii, kde budou akční hrdinky posouvající zápletku a nejenom krásné blondýnky, jež budou padat někomu do náruče.
Toho se držíte dodnes.
Je to tak. Právě začínám pracovat na další knize se silnou protagonistkou. Ale nebudu ji odevzdávat redakci v létě jako ty předchozí, termín jsem si posunula až na podzim. Takže si konečně zase přes léto trochu odpočinu.
Rozhovor s Janou Jašovou připravila Alžběta Neporová