Redaktorka Tereza Čechová stojí u zrodu románů českých autorek, jako je Halina Pawlovská, Jana Poncarová, Markéta Lukášková nebo Lucie Hlavinková. Při studiu estetiky na Masarykově univerzitě pracovala pro malé brněnské nakladatelství zaměřené na literaturu o umění. Poté se začala profesně věnovat beletrii. Pokračovala v nakladatelství Host a nyní šestým rokem působí v Mottu, které spadá pod největší český nakladatelský dům Albatros Media a vydává hlavně současné a historické romány.
V rozhovoru pro Zpravodaj Krajské knihovny Vysočiny Tereza Čechová přibližuje, že redaktor nemusí mít jen cit pro samotný text, ale i pro jeho autora.
Proměnil se váš přístup k literatuře s ohledem na práci redaktorky?
Rozhodně, knihy si nedokážu užít stejně jako běžný čtenář. Když nějakou vezmu do ruky, nejdřív se podívám na tiráž, kdo z kolegů se na ní podílel. Pak zkoumám zpracování obálky, kde knihu vytiskli a jakou úpravu vnitřku zvolili. Než jsem začala pracovat v nakladatelství, zajímal mě jenom příběh. Teď vím, kolik úsilí předchází vydání každého titulu, a od toho se nedokážu oprostit.
Dokážete číst knihu „jen pro radost“, nebo se i v tom projevuje pracovní deformace a neustále v textech hledáte chyby?
Na čtení ve volném čase většinou nemám náladu, protože celý den koukám do písmenek v práci. Po knize čistě ze zájmu sáhnu zřídka, třeba během dovolené. Buď volím jiný žánr, než který vydává nakladatelství Motto, anebo se naopak snažím zůstat v obraze a zvolím to, o čem se mluví v redakci. Chyb v textu si samozřejmě všímám, ale jsem shovívavá. Z vlastní praxe totiž vím, jak je těžké všechny zachytit.
Práce redaktorky není jen o opravování pravopisných a faktických chyb. Co dalšího máte na starosti?
Dá se říct, že jsem manažer celého procesu vydávání, na kterém se podílí mnoho lidí, například grafik, technický redaktor nebo sazeč. Musím tedy částečně rozumět odbornosti každého, kdo knihu vytváří, abych věděla, co ode mě potřebuje a proč. Zároveň spolupracuji s autorem, při zpracování rukopisu spolu intenzivně komunikujeme dva až tři měsíce.
Narážíte někdy na spisovatelské ego? Jak hledáte kompromis mezi vizí autora a tím, co podle vás text potřebuje?
Nedílnou součástí mé práce je umění diplomacie, abych autora neranila. Vím, jak dlouho příběh tvořil a jak mu na tom záleží, ale zároveň se snažím text vylepšit. Někdy trvá na něčem, co by podle mě knize u čtenářů uškodilo, a tak mu to musím vysvětlit. Chce to dobré argumenty a občas i znalosti z psychologie. Ožehavé téma bývají obálky. Autor má svoji představu a nakladatelství se zase snaží, aby titul zapadl do jeho produkce a prodával se. Rádi bychom autorovi vyhověli, ale musíme brát v potaz marketing a další věci. Mnohdy nakonec musí ustoupit obě strany.
Jak probíhá kontakt mezi redaktorem a autorem?
Většina spisovatelů je introvertní a vlastně to platí i o nás redaktorech. Radši sedíme sami v koutě a čteme si. Občas se tedy s autory potkávám osobně nebo si telefonujeme, ale většinou si vyměňujeme e-maily. Ověřila jsem si, že je to ta nejefektivnější forma. Autor se může k poznámkám ode mě vracet, mám černé na bílém, co jsme si řekli a nemusím to držet v hlavě.
V čem se liší práce s debutantem a se zkušeným spisovatelem?
Začínající autoři jsou většinou nadšenci. Mají obrovskou radost, že jim vychází kniha, jsou ochotní na ní pracovat, ale mrzí je každá výtka. Někdy se ovšem setkávám s těmi, kteří mají umělecké ambice a každou připomínku berou jako útok na své dílo. To pak přichází na řadu právě ta diplomacie. Musím autorovi vysvětlit, že máme společný cíl – dobrou knihu. Při dlouhodobé spolupráci si se spisovatelem vybuduji důvěru a nechá mi volnější ruku. To je pak práce mnohem snazší a rychlejší, stačí méně konzultací.
Když čtete rukopis a máte rozhodnout, zda ho doporučíte k vydání, nebo ne, co v textu hledáte?
Romana Přidalová, zakladatelka nakladatelství Motto, říkává, že vás musí chytit první stránka. Toho se držím. Kolikrát dokonce už podle prvního odstavce vím, zda člověk umí psát, a to je ten první bod, co si potřebuji odškrtnout. I když má samotný příběh potenciál, k vydání knihy je potřeba hlavně dar psaní. Občas sice přijmeme rukopisy, kde ten dar nevnímáme jako silný, ale pak si na nich „vylámeme zuby“, protože úpravy textu jsou velmi obtížné a stejně se nedaří dotáhnout výsledný produkt k dokonalosti. Občas se dá kvalita rukopisu odhadnout už podle znění e-mailu, ve kterém ho autor posílá.
Rozhovor připravila Alžběta Neporová
