Tydýt. Je celý růžový, místo čumáčku má pořádný chobot a ruce i nohy připomínají spíš opičku. Na první pohled je zkrátka trochu jiný. A právě proto má dětem co říct.
Nápad na postavičku pana Tydýta se zrodil už před lety, když jsem se připravovala na přijímací zkoušky na animovanou tvorbu. Přestože jsem se touto cestou nakonec nevydala, Tydýt se mnou zůstal. Později jsem jeho podobu dále rozvíjela ve své diplomové práci v ateliéru textilu na Univerzitě Palackého v Olomouci. K postavičce postupně přibyl také příběh doplněný vlastními ilustracemi.
V něm si malá Amálka vysní medvídka, který bude úplně jiný než všechny ostatní hračky. Maminka její přání splní a Tydýta ušije. Jeho jinakost se však brzy stane důvodem k posměchu. Ostatní hračky ho mezi sebe nepřijmou, a tak se Tydýt vydává do světa hledat někoho, ke komu by mohl patřit. Nakonec pochopí, že nemusí hledat někoho, kdo je stejný jako on. Důležitější je najít toho, kdo ho má rád takového, jaký je.
Diplomovou prací ale Tydýtův příběh neskončil. Později vznikla spolupráce s českým výrobcem hraček NOE z Lipníka nad Bečvou a z výtvarného návrhu se stala skutečná hračka. Ukázalo se také, že Tydýtův největší potenciál nespočívá jen v jeho neobvyklém vzhledu. Jeho příběh přirozeně otevírá otázky, proč se někdy bojíme těch, kteří se od nás liší, proč máme potřebu někoho vyčleňovat a co vlastně znamená být „normální“.
Na příběh proto navázalo olomoucké dramacentrum, Sdružení D, které vytvořilo metodiku a interaktivní vzdělávací program zaměřený na jinakost, toleranci, přijetí a kamarádství. V roce 2017 získal Tydýt také ocenění Správná hračka, udělované na základě hodnocení odborné poroty.
Tydýt přichází do knihovny
Po letech nastal čas, abych se k Tydýtovi vrátila také já – tentokrát v knihovně. Připravuji s ním vlastní program pro děti z posledního ročníku mateřských škol a žáky 1. a 2. tříd základních škol.
Jeho základem bude společné čtení příběhu, ale nezůstane jen u něho. S dětmi si budeme povídat, přemýšlet a tvořit. Tydýt nám pomůže otevřít témata, která jsou důležitá už pro velmi malé děti: přátelství, empatii, vzájemný respekt a přijetí druhých, ale také vztah k sobě samému.
Příběh umožňuje o podobných věcech mluvit přirozeně a bez složitých definic. Děti nemusí znát pojmy jako inkluze nebo sociální vyloučení. Velmi dobře ale rozumějí tomu, jaké to je, když si s někým ostatní nechtějí hrát. Stejně tak vědí, co znamená zastat se kamaráda, pomoci mu nebo ho přizvat ke společné hře.
Tydýt přitom není dokonalý hrdina, který děti poučuje, jak se mají správně chovat. Je nejistý, někdy smutný nebo rozzlobený a některé věci mu trvají déle. Především ale touží po tom, po čem svým způsobem touží každý z nás – někam patřit a být přijímán takový, jaký je.
Možná je pro něho právě knihovna tím nejpřirozenějším místem. Příběhy nám totiž umožňují na chvíli vstoupit do života někoho jiného a podívat se na svět jeho očima. A někdy díky nim zjistíme, že ten, kdo nám na první pohled připadal zvláštní, s námi má společného mnohem víc, než jsme čekali.
A svět, ve kterém je místo pro různé Tydýty, je nakonec mnohem zajímavější.
Mgr. Dagmar Kalendová, Krajská knihovna Vysociny