„Rybářství bývalo velice výnosné, v rybnících a potocích žila spousta ryb. Vrchnost si vyhradila právo lovu jen pro sebe. Hajní museli hlídat i v noci, sedláčkům nezbývalo než pytláctví, lovit chodili za tmy. S pochodněmi. Nesměli vlastnit vaky, saky a jiné rybářské nástroje. U koho byl nějaký nalezen, byl potrestán třemi měsíci ukování v poutech. I mniši byli přísní páni, přistiženým pytlákům hrozili hrdelními tresty. Na tření ryb byly určeny menší pískovité rybníky, pro dvouleté ryby větší, pro starší největší. Štiky a okouni byli při výlovech oddělováni. Když ryby nerostly, rybník se vysušil, na léto osel ječmenem, prosem a pohankou.“
Tak pravil pan Popel, jemuž stále říkali poštmistr, třebaže místní poštu opustil již před jednatřiceti roky, kdy se do výslužby odcházelo ve zlatých šedesáti. Jeho hlava byla archivem vzpomínek. Živá místní kronika. Ba rovnou encyklopedie. O zajímavých věcech a událostech dokázal vyprávět dlouhé hodiny. Monotónním hlasem, ale poutavě. Zdraví mu již příliš nesloužilo, musel se vzdát každodenních procházek, o to častěji však vysedával na návsi na lavičce pod lípou, odkud měl přehled. Někdy si ovšem připadal jako osamělec, uspěchaní mladí neměli valný zájem ani o nedávné události, natož o příhody a poměry nedávno minulé. Naopak nejen bláhové mládí jevilo v poslední době výrazný interes o předměty ukryté v zemi, po okolí brousili muži s detektory. Pan Popel cítil jistou vinu, při oslavě 90. narozenin se redaktorce regionálního listu zmínil o pokladech, které byly v okolí nalezeny. Obecně to bylo téměř zapomenuto.
Rozmlouval s nadporučíkem Fojtem, který dobře věděl, koho se ptát na věci vzdálené i současné. Pan Popel někdy upadal do podezření, že si vymýšlí, oponenti však nežili, nebylo nikoho, kdo by měl právo veřejně zapochybovat. O dostatečnou znalost současných událostí se starala dcera, která už také odešla do důchodu, a dvě stejně zvědavé vnučky, s nimiž žil pod jednou střechou.
„Tebe žere ten vypuštěný rybník, chlapče,“ odhadl pan Popel správně.
„Možná to byla obyčejná rošťárna,“ připustil nadporučík. „Nebo ubohá msta. V lukách pod rybníkem leklo množství ryb, které za nic nemohly. Ale napadlo mě, jestli jste někde nemluvil o letním vysoušení rybníků.“
„A to víš, že mluvil. Ječmen lidé ještě znají, ale proso a pohanku? Ani náhodou!“
„Ti hledači pokladů brousí krajem a zatím nic nenašli. Pátrají po pozůstatcích tvrze, která údajně někde tady stála.“
„Stála, chlapče, stála,“ potvrdil pan Popel. „Támhle nad vsí, nahoře v lesíku, kde se říká Na pastvě, se ještě za mého mládí povalovaly hrubě přitesané kameny. Lidé je postupně odvezli do základů svých domů a nebo jimi zpevnili cesty. Pastvinu osázeli stromy. Jenomže právě tam tvrz stát nemusela. Kopec byl odjakživa suchý jako troud, nestál za obdělávání. Každý tam mohl vyhnat svoje kozy, husy nebo kachny. Podle mého se tvrz nacházela v místech, kde stojí hasičská zbrojnice. Než zavedli vodovod, byla tam studna, která neztratila vodu ani v nejparnějším létě. Můj praděd ovšem vyprávěl, že když po první válce rybník stavěli, vykopali úlomky nádob a zbytky nářadí. Uložili je ve škole do kabinetu. Když se tam za války ubytovali němečtí vojáci, všechno spálili nebo vyházeli. Tvrz na místě dnešního rybníka stát mohla, ale stejně dobře tam mohlo být obyčejné stavení, jaká kolem tvrzí vyrůstala. V nebezpečných dobách našli lidé na tvrzi útočiště. Tobě ten vypuštěný rybník nedá pokoj!“
„Od toho jsem policajt,“ řekl nadporučík Fojt. „Vypouštět rybníky a poškozovat hráze je vandalské a trestné. Jestli on si někdo nevzal do hlavy, že by mohl poklad ležet pod rybníkem a vypustil vodu, aby dno přes léto vyschlo!“
„To by mohlo být,“ připustil pan Popel. „Ty střepy se tam opravdu našly.“
„To nemůžete pamatovat!“
„Tvrz také nikdo nepamatuje,“ namítl Pan Popel slabým, chvějivým hlasem. „A přece víme, že existovala!“
„Jak to bylo s poklady?“ zajímal se nadporučík Fojt. „Není to jen báchorka?“
„Na podzim ve 30. roce vyoral sedlák Nečil nádobu s ouškem, ve které byla hrstka brakteátů. Za války ho popravili. Správce na zámku dělal jednonohý Sudeťák. Udal Nečila pro poslech cizího rozhlasu. Dobře věděl, proč v pětačtyřicátém vzal do zaječích.“
„Brakteáty jsou mince?“ upřesňoval si nadporučík Fojt vzdělání.
„Brakteát je mince ražená z velmi tenkého stříbrného plíšku, ražená jen po jedné straně, silně vypouklá, jaké se razily za vlády Přemysla Otakara I., Václava I. a Přemysla Otakara II. Podle dobrozdání numismatického oddělení Národního muzea pocházely ty ze zdejšího nálezu ze třináctého století, tedy z doby Přemysla Otakara II. O dva roky později našli podobný malý poklad asi 400 kroků za vesnicí, když stavěli silnici na Mrákov. Ležel dvacet centimetrů pod zemí a pocházel ze stejné doby. Dobrozdání jsem četl na vlastní oči. Někde jsem měl vystřižený článek z Českého slova, ale kde tomu je konec! Dobrozdání by mělo ležet v okresním muzeu. Hledači pokladů stále courající po okolí s těmi mašinkami. Kolikrát mě napadlo, jestli to dělají z ušlechtilých pohnutek nebo pro peníze?“
„Jak který,“ řekl nadporučík Fojt. „Mají povinnost odevzdat historicky cenné nálezy a dostanou odměnu podle hodnoty objeveného předmětu. Jenomže když ho prodají pod rukou, dostanou víc a hned.“
„To jsou mi darebáčci,“ posteskl si pan Popel, jako kdyby takovým jednáním doznal osobní újmy. V podstatě tomu tak bylo, ale to si sotva uvědomoval. Sužovala jej jiná, větší starost. „Stále se mluví, že nám zavřou poštu. V Americe vymřely celé kmeny indiánů, u nás v Čechách zatím nevymřeli ani hlupáci! Naopak se mi zdá, že jich přibývá! Pošta, to byl panečku respektovaný úřad! I listonoši byli pod penzí, tehdy to mělo svou váhu! Co o poštách nevím, vešlo by se do náprstku! Schválně, chlapče, urči si rok, třeba ještě předválečný!“
Nadporučík Fojt měl haldu starostí a málo času na povídání, ale nechtěl panu Popelovi zkazit radost. „Tak třeba 1936.“
„To byl pro pošty zlatý věk! V republice bylo 4 587 poštovních úřadů a poštoven. Telegrafních stanic bylo o 140 méně, dráty měly délku 135 029 787 kilometrů. Telefonních ústředen bylo v provozu 2 965, pošta přepravila ročně přes 714 miliónů zásilek, letecká pošta skoro 550 000. Telegramů bylo odesláno hodně přes deset miliónů a pošty měly 46 965 zaměstnanců.“
„I s podkarpatskou Ukrajinou?“ zažertoval nadporučík Fojt.
„Však patřila k republice!“
„To si pamatujete o každém roku?“
„Staré poštovní ročenky jsou moje nejmilejší čtení,“ pravil pan Popel. „Představ si, chlapče, někdy minulý rok stálo v novinách, že zrušili poslední poštovní telegraf! Takový vynález!“
„Pokrok se nedá zastavit,“ řekl nadporučík Fojt.
„Pokrok?“ opakoval pan Popel s pohledem upřeným někam do dálky. Možná daleko do minulosti. Znělo to jako povzdech, skrývající pochybnosti.
– – –
Hráz byla opravena, stavidlo spuštěné, aby obecní rybník zaplnila voda, přispěly k tomu vydatné deště, po několika dnech rybáři vrátili i zachráněné ryby. Nikoho nenapadlo nechat dno rybníka vyschnout a oset ho ječmenem, prosem, pohankou. Nebo aspoň řepkou, v době úpadku zemědělství pěstovanou na velkých plochách. Zářivě žlutá řepková pole jsou na pohled krásná, skrývají však smutek po obilí, jeteli a podzimním dýmu bramborové natě.
Protože to z vesnice bylo k rybníku skrytému v zalesněném údolí skoro půl kilometru, dva týdny se rybáři střídali a drželi noční hlídky, několikrát tam zajeli i policisté, ti ovšem za dne, symbolicky, aby byli viděni a občané získali pocit, že policie bdí. Nadporučík Fojt měl blízko k veteránům a na rozdíl od těch nahoře, kteří o prevenci hodně mluvili, ale málo pro ni dělali, v její význam a poslání věřil. Snažil se prevenci ve svěřeném obvodu aplikovat. Ne vždy se setkával s pochopením, natož s evidentním úspěchem, občas dokonce hrubě pohořel.
„Vtrhla bída na sedláky,“ uvítal jej jednoho mlhavého rána nadstrážmistr Suk, končící noční službu.
„Na ty u Chlumce? Ti současní jsou na tom hůř, chlumečtí měli svoje jisté.“
Nadstrážmistr Suk drsný žert pominul. „Myslel jsem to jako příměr! Před minutkou volali, že někdo zase vypustil kejřovský rybník!“
„Startuj,“ pronesl nadporučík Fojt a přisunul ke nadstrážmistrovi na stole ležící klíčky od jediného pojízdného vozidla, kterým disponovali. A to ještě s omezeným přídělem pohonných hmot. Nejeli jako k ohni, ale povolenou rychlost překračovali. Nad krajinou se zvolna sunul horkovzdušný balón. V té výšce připomínal pod pozadím modrého dna oblohy dres fotbalistů žižkovské Viktorie.
„Špatně jste hlídali, chlapci,“ uvítal je pan Popel, obhlížející to dopuštění. „Tohle neprovedli, než byste přezpívali husitský chorál Kdož jsou boží bojovníci! A že bychom je potřebovali, aby zabránili drancování státní pokladny!“
Policisté mu v duchu dávali za pravdu, ale jakákoli radikální řešení nepokládali za vhodná už z principu, obvykle vyžadovala policejní asistenci. Přednostně je zajímalo, kdo drancoval obecní rybník, zatímco hrstka nadšenců zachraňovala z mělké bahnité louže zmítající se ryby.
– – –
Podezření na hledače pokladů se jevilo jako primární, nepouštěli však ze zřetele další možnosti. Záškodnickou akci mohl zvládnout i jeden obeznalý člověk, ale patrně se na ní podílel větší počet osob. Ani v jednom případě se nezachovaly trasologické stopy, třeba šlápoty, seběhnuvší se lidé pochopitelně nevyčkali příjezdu policie a zdupali okolí jako splašené stádo. Na štěrkové příjezdové cestě se stopy – příkladně po pneumatikách – zachovat nemohly, ale zlovolník si sotva vyjel na záškodnickou akci mercedesem. Poprvé možná inspiroval okamžitý, neuváženě realizovaný nápad. A nedalo se vyloučit, že se v obou případech nejednalo o stejného pachatele.
Nenašli ovšem ani jediného svědka, který by se v noci zdržoval u rybníka nebo zpozoroval cokoli neobvyklého. Kde nic není, ani čert nebere.
Ale bylo kde brát, bylo! Jenom to zatím nikoho nenapadlo.
Přijel i kníratý mladý muž z kriminálky, představil se jako doktor Vach, čerstvá akvizice, která měla namířeno do horních pater, vlivný rodinný přítel vyvíjel příslušnou iniciativu. Kdosi stanovil, že progresivní růst trpaslíků se stal markantním problémem, kluzké báchorky pro ohebnou veřejnost na tom nic nezměnily. Doktoru Vachovi však přiznávali k dobru, že nedělal ramena, trochu fotografoval, pozorně naslouchal a málo mluvil. Možná proto, že k probírané tématice neměl co uvést, možná mu na vypuštěném rybníku záleželo jako na patagonských tučňácích.
Hledače pokladů měl nadporučík Fojt přečtené. Evidoval jich devět, což představovalo na relativně malé území až dost nadšenců. Jeden byl místní, dva z Mrákova. Osobní údaje ostatních zjistili nenápadně již v souvislosti s pátráním po žháři, ale podpálil tři stohy. Posloužily obyčejné dopravní kontroly. Věk hledačů se pohyboval od jednadvaceti do pětačtyřiceti. Devět lidí, devět řemesel, vzděláním od nedokončeného základního k absolventu stavební fakulty, který byl v invalidním důchodu a pobyt na čerstvém vzduchu mu vřele doporučovali lékaři. Žhářství vyřešili policisté rutinním systematickým pátráním, paličku přistihli při čtvrtém pokusu. Podezření se zrodilo na základě několika svědeckých výpovědí. Polít mokrou slámu benzínem stačila, škrtnout zápalkou už nikoli. Sedmasedmdesátiletou nadšenou turistku a sveřepou amatérskou ekoložku vedlo přesvědčení, že stohy hyzdí krajinu.
Takže hledači pokladů… Devět osob, devět jmen. Rybník ovšem mohl mít na svědomí člověk, který zatím stál zcela mimo podezření. S tím se dalo hnout asi jako s Karlovým mostem.
– – –
„Neláska je všude kolem nás,“ prohlásil pan Popel, ačkoli šlo spíš o lásku. Schylovalo se k večeru, když se vehementně domáhal vstupu do mrákovské policejní stanice. Přivezla jej jedna z vnuček a kdyby přijela sama, nic by se nestalo, svědectví mohla podat i bez dědečkovy přítomnosti. Lezlo z ní jako z chlupaté deky.
„Proč s vámi nepřijel ten váš Ivánek?“ zeptal se nadporučík Fojt.
„Dělá u firmy, která staví rozhledny,“ pronesla vnučka Elvíra. „Jezdí domů jenom na víkendy. Někdy ani to ne!“
„Stavění rozhleden je taková divná móda,“ poznamenal pan Popel s náznakem pohoršení, hlas se třásl víc než kdykoli předtím, další devastace rybníku jej viditelně rozrušila. „Nebo cyklostezky! Copak nejsou důležitější věci? Pošty, dopravní obslužnost, rozbité silnice, mateřské školy…“
„Nedostatek míst v mateřských školách vyřeší stát snížením počtu matek,“ pokusil se nadporučík Fojt navodit úsměvnější náladu, ale hned pochopil, že hází hrách na zeď.
„To není žádná legrace,“ zaprotestoval pan Popel dotčeně.
„Dědečku,“ přispěchala nadporučíkovi na pomoc Elvíra, „o to přece nejde!“
„Jak že ne,“ durdil se pan Popel chabě. „Běží o promrhané peníze!“
„Nám se jedná především o vypuštěný rybník,“ zasáhl nadporučík Fojt. „Koho jste u rybníka viděli, Elvíro?“
„Přemka.“
„Přemysla Křepelku?“ Nadporučík vyslovil jméno místního hledače pokladů. „Vždyť ten patří mezi rybáře, kteří sbírali leklé ryby!“
„Teď už nerybaří,“ vyvedla jej Elvíra z omylu. „Pomáháním jenom zatmíval! Pohádal se s tím trubcem Dolníkem!“
„Kvůli čemu?“
„Kvůli Dolníkové. Dolník na ni nestačí, to vám poví každý!“
„Vaše svědectví zatím postačí. Křepelka se motal u rybníka sám?“
„Přemek tvrdil, že byli dva,“ pravila Elvíra. „Slyšel ženský hlas. Já nikoho neviděla ani neslyšela, byla tma jako v p… Jako v pralese.“
„Nedoprovázela Křepelku paní Dolníková?“
„I kdyby,“ uťala Elvíra škodolibě. „Když do sebe Dolnice v hořejší hospodě nebo v prodejně kopne pár panáků, vykřikuje, že její chlap není k ničemu a doma na nic nesáhne. Tím myslí sebe. Dolník je věčně v luftu, má raději ryby.“
„Protože jsou němé?“
„To nemusí být jediný důvod,“ naznačila Elvíra existenci alternativní možnosti.
Nadporučík Fojt krátce pohlédl na nadstrážmistra Suka, který postával u dveří a potutelně se culil. Přísně policajtsky se netvářil ani později, během sepisování Elvířiny výpovědi. Když doprovodil nezvykle nemluvného emeritního poštmistra Popela a jeho vnučku ze stanice, vynesl nekompromisní rezultát: „Elvířino svědectví je plácnutí do vody. Žárlí! Chodila s Křepelkou, než mu Dolníková popletla hlavu. Dolník hraje doma druhé housle. Když se před hospodou s Křepelkou popral, vyhrožoval mu, že už si u rybníka neškrtne. Jako kdyby mu rybník patřil. Vypadá to tak, že Křepelka přestal chodit k rybníku rybařit, ale škrtnul si tam s Dolníkovou.“
„Dolník má asi opravdu ryby a přírodu raději.“
„To se dá pochopit.“
„Ale dá se pochopit,“ pravil zahloubaný nadporučík Fojt, jako kdyby řešil problematiku globálních klimatických změn, „že Dolníková s Přemkem Křepelkou na truc vypustili rybník? A hned dvakrát po sobě? To se mi nezdá! Křepelku odchytíme o víkendu, s Dolníkovou si promluvíme ještě dneska. Půjde s pravdou na světlo.“
„Vyjít s pravdou je těžší než vyjít s výplatou,“ poznamenal nadstrážmistr Suk.
„Do kolika má otevřeno krámská v kejřovské prodejně?“
„Dneska je pátek.“
„Celý den,“ potvrdil nadporučík Fojt.
„Tak do osmi.“
„Promluvím jí do duše. Nevede denní bar, nevede výčep. Má licenci na prodej lahvového alkoholu, rozlévaný prodávat nesmí,“ pronesl nadporučík Fojt. „Uděláme to jinak. Navštívím ty dvě hrdličky. Křepelku si vyzvedneme ráno po směně, má noční.“
„Jak to víte?“
„Trochu jsem se podíval na zoubky rybářům.“
„Protože ryby smrdí od hlavy?“
„To také. Takhle se to obejde bez křiku, stará Křepelková vždycky chránila svoje kuřata a v rozčilení vyje jako siréna,“ řekl nadporučík Fojt. „Ty se zatím projdeš. Třeba tam zastihneš někoho, kdo se zatím jako svědek nepřihlásil, protože se okolo rybníka motal za stejným účelem jako Elvíra s Ivánkem a Dolníková s Křepelkou.“
Cíl služební procházky udávat nemusel.
– – –
Majitelka kejřovské prodejny vyprovázela poslední zákaznici a chystala se zamknout. Nadporučíkův příchod ji neznepokojil, občas kupoval kostelecké párky, zeť je dovážel rovnou z výrobny.
„Něco v lednici ještě najdu,“ pravila slibně a začala o rybníku, povinnost velela naslouchat, jednalo se však o jalové tlachy. Konkrétní podezření veškerá žádná, kulantní obchodnice bájila povšechně, přece nemohla očerňovat zákazníky! Tak se stalo, že prodej rozlévaného alkoholu na přetřes nepřišel.
U Dolníků se nesvítilo. Nadporučík přesto dlouho tiskl tlačítko zvonku, než zaslechl, jak někdo v průčelí domů vyskakuje z okna a prchá. Musel to být starší nebo tělnatý člověk, dupal jako ježek a hlasitě funěl. Nadporučík doběhl k rohu a viděl již jen těžkopádně se vzdalující se postavu. Vrátil se ke dveřím a znovu zazvonil.
– – –
„Tak jsme tady,“ pronesl, množné číslo použil jako fintu. Zabrala, po tvářích začaly kanout slzy jako hrachy. S vypuštěným rybníkem začala sama, ale hlavní vinu sváděla na Přemysla Křepelku, mrška. Možná ho již odepsala, když se u ní zaregistroval uprchnuvší těžkotonážník.
„Můj se to nesmí dovědět,“ naléhala fňukavě. „Udělal by mi že života peklo!“
Nadporučíka napadlo, že peklo dělá ze života ona manželovi, ale trousit morality nebylo v jeho kompetenci, ještě ho napadlo, co na ní ti chlapi vidí, a komisně řekl: „Něco na sebe hoďte, pojedeme sepsat výpověď!“
„Nešlo by to tady?“
„Nešlo.“
„Chcete mě zavřít? To nepůjde! Manžel se před jedenáctou vrátí ze služby! Musím mu ohřát večeři,“ vyjela s předstíraným zděšením, jako kdyby mu byla oddána jako Julie Romeovi.
„Dneska se obstará sám,“ řekl nadporučík Fojt nekompromisně, pociťoval obavy, aby u Dolníků nakonec neměl vrch katastrofický ráz vztahu mezi Othellem a Desdemonou. „Nepočítejte se žádnými tajnostmi! Záležitost se určitě dostane k soudu, s tím se musíte smířit jako zima se závějemi.“
Hřbetem ruky smázla poslední slzu, vysmrkala se do titěrného kapesníčku, nasadila úsměv svůdné kněžky lásky, jímž za svobodna dokázala otevřít peněženky mnohých pánů, a skoro šeptem pronesla: „Také mě něco napadá! A je to náramně dobrý nápad!“
Nadporučík Fojt však potvrdil, že je policista každým coulem. I sám sobě.
– – –
Noc byla pytlovitá. Tmavá, bez hvězd, bez měsíce. Nízké temné mraky visely nad krajinou jako nezřetelná němá hrozba. Zatím provizorně opravená hráz umožňovala postupné napouštění rybníka. Hladina se zvedala, ozývalo se kvákání žab, občas šplouchla i nějaká ta ryba, která přežila obě pohromy a unikla odchycení. Občas se ozvalo zakřičení ptáka, žabí zakvákání nebo polekané kejhání divoké kachny.
Nadstrážmistr Suk se posadil na vyvrácený kmen. Neviděl ani neslyšel nikoho, kdo by dohlížel na napouštění rybníka s obavou, aby se nenaplnilo přísloví do třetice všeho zlého. Pojednou zaslechl zapraskání, jako když chřupne větev pod nohou. Za okamžik další. Kroky… Někdo se ubíral směrem ke hrázi. Člověk s počestnými úmysly by si v té ozlomvaz kompaktní houštině tmy přisvítil.
Nadstrážmistr se vydal za podivnými zvuky, jimiž neobohacovala noc příroda, ale člověk. Náhle však utichly. Něco do sebe měla úvaha, že neviditelný chodec míří nebo mířil k opravenému místu v hrázi. Zastavil se, zaposlouchal se. V tichu hlubokém, jak se zpívá v opeře Hubička, kročej za krokem… Také nadstrážmistr Suk vykročil.
V tom okamžiku ho zavalila padající skála. Kdosi udatný, fyzicky zdatný a obratný mu kolenem tlačil obličej do vlhké trávy a kroutil ruce za záda. Evidentně mu to činilo jisté potíže, moment překvapení nezapůsobil podle očekávání, narazil na tvrdý odpor. Rozpoutala se rvačka, zápas bez rozhodčích a diváků. Ozvalo se trhání textilie, supění, funění, hekání, bolestné „au“ a konečně i vstřícné lidské slovo: „Co blbneš, vole!“
Neboť jeden ze zápolících poznal, že protivník je v uniformě. Nadstrážmistr Suk zase usoudil podle hlasu, že zápolí s kriminalistou, který se dopoledne představil jako doktor Vach, do vyšetřování se nepletl, trochu fotografoval a moudře víc mlčel, než mluvil.
„Co tady děláte?“ vydechl nadstrážmistr Suk.
„Trpím poruchami spánku, nedokáži usnout ani v kanceláři, tak jsem se chtěl přesvědčit, jak to tady vypadá v noci.“
„Někdo vás poslal?“
„Přivedl mě vlastní zájem.“
„Pěkná hloupost,“ prohlásil nadstrážmistr Suk. „Urval jste mi rukáv!“
„Já zase ztratil jednu botu a ruply mi vzadu kalhoty, vole,“ pravil doktor Vach v domnění, že živočišné oslovení je na venkově běžnou součástí verbální komunikace.
Nakonec dospěli k oboustranně výhodné dohodě, že mezi nebem a zemí existuje spousta událostí, které není nezbytně nutné svěřovat nadřízeným, natož o nich psát hlášení. Heroické činy vstupují do historie teprve ve chvíli, kdy se o nich začne mluvit.
– – –
Té noci došlo k události, která vešla ve známost až ráno. Tiše, ve spánku, sám se sebou, hlubokými znalostmi a bezednou pamětí, zemřel emeritní poštmistr a znalec místních historických událostí pan Popel. Jako mnozí jemu podobní osamělí odešel do legend, aniž by zanechali důstojné následníky.
(Povídka vyšla v knize Osamělí jezdci ujíždějí do legend a další krimi povídky)
František Uher