Nechat po sobě alespoň střípek něčeho, co jsme během života udělali. Když se nám to povede, člověk tak docela nezemře… Sál Krajské knihovny Vysočiny ponořený do tmy. A pohledy nedutajících diváků přikované k noblesní dámě, na jejíž postavu dopadá svit promítacího plátna. A která při své přednášce o Terrym Pratchettovi předává jednu krásnou myšlenku za druhou.
Až se historie zeptá, čím naše knihovna žila v roce 2025, odpověď bude jednoznačná – fantastikou. Hlavně proto, abychom si připomněli dvě důležitá výročí: 120 let, kdy zemřel Jules Verne, a 10 let, kdy se s námi rozloučil Terry Pratchett.
Oba spisovatelé jsou jedni z nejvýznamnějších, zvláště pro čtenáře, kteří při čtení touží otevřít fantazii a poslat ji po vodě nejodvážnějších a také nejbláznivějších (v dobrém slova smyslu) nápadů.
V návaznosti na zmíněná výročí jsme letos oběma autorům dali v knihovně velký prostor. Ať už šlo o speciální Čtenářské kluby věnované nejen jim, ale například i Tolkienovi či autorovi Stopařova průvodce Galaxií Douglasu Adamsovi, nebo o samostatné přednášky.
Jedna z nich se v listopadu věnovala Terrymu Pratchettovi a vzala si ji na starost skvělá spisovatelka sci-fi a fantasy Františka Vrbenská. V naší republice patrně nejpovolanější člověk, který o duchovním otci Úžasné Zeměplochy může mluvit. Nejen proto, že se na poli fantastické literatury prosadila jako málokdo, ale i proto, že se s Pratchettem setkala a dobře se znala i s dvorním překladatelem jeho díla Janem Kantůrkem.
Už to byl předpoklad, že nebudou řečeny běžné informace, které si vyčteme na internetu, ale skutečné zajímavosti. Třeba o tom, jak si překladatel Jan Kantůrek vzal na první setkání s Pratchettem (který se tomu pochopitelně divil) tlumočníka. Nebo o tom, jak si Pratchett před pasováním na rytíře nechal z kovů, co našel na svém pozemku, vyrobit meč… protože každý rytíř má meč mít. Anebo o tom, že slavný spisovatel označil dramatické zpracování Soudných sester v Divadle v Dlouhé za vůbec nejlepší ze všech, a také o Pratchettově vášni v počítačích či o jeho srdečnosti, přátelskosti a laskavosti, kdy pro něho fanoušci a čtenáři byli nade vše.
Jak už bylo řečeno, Františka Vrbenská (mimochodem emeritní knihovnice) nám předala i několik krásných myšlenek. Například jak se Pratchett nechal slyšet, že jenom při psaní může být člověk absolutně svobodný. Nebo o již zmíněném střípku toho, co nám umožní, abychom skrze to pomyslně žili napořád.
Samozřejmě mluvila i o Pratchettově těžké nemoci, která vyvrcholila tím, že si podal ruku se Smrtěm, jednou z nejoblíbenějších postav jeho knih, a nadobro se s námi rozloučil. I když… prostřednictvím toho, co napsal, tu bude stále.
Pratchettovi jsme kromě této přednášky během roku věnovali i speciální Čtenářský klub. Stejně jako druhému autorovi, kterého jsme si letos připomněli. Přičemž prosincové setkání s knihami Julese Verna bude Krajské knihovně Vysočiny už napořád sloužit jako epilog celoročního setkávání ve fantastických světech.
Když se za touto cestou ohlédneme, věříme, že se navždy zapíše i do historie naší knihovny. V lednu jsme začali Čtenářskou výzvou, která vyvrcholí na konci roku, a pokračovali zmíněnými Čtenářskými kluby a přednáškami. A také Večerem s knihovnou, který skrze spoustu lidí, co přišli ve fantasy kostýmech, ukázal, jak moc je tenhle svět otevřený a jak velká část fanoušků a čtenářů ho vlastně miluje.
Petr Bobek, Krajská knihovna Vysočiny