To byl výstižný název pro besedu, která se konala v pondělí 20. října v Krajské knihovně Vysočiny. Přesněji šlo o setkání a diskuzi s nevidomou operní pěvkyní Alenou Terezií Vítek. Paní Alena dorazila se svou kamarádkou půl hodiny před začátkem akce. Na zádech měla velkou krosnu a především přišla s úsměvem a dobrou náladou.
To, že nepůjde o běžné vystoupení, mi došlo ještě před začátkem. Musela jsem totiž Aleně popsat sál, kde bude účinkovat. Poté jsem ji dovedla na pódium a ke stolu se židlí. Tady Alena Terezie začala vybalovat poklady ze svého objemného zavazadla. Zejména velký bluetooth reproduktor, který ovládá mobilem. Ten si postavila doprostřed pódia, aby ho měla po ruce, ale zároveň aby nepřekážel. Na stůl také položila několik pomůcek pro nevidomé či simulační brýle, které si mohl každý vyzkoušet.
Domluvily jsme se, že se vedle paní Vítek posadím ke stolu a budeme si povídat. A tím nejen odhalovat zákoutí života nevidomých, ale především jejího života, který by vydal na román.
Alena s odbitím čtvrté hodiny na nic nečekala a uvedla se nádhernou písní Ave Maria. Ze třetiny plný sál ji odměnil silným potleskem.
Pořad ovšem nebyl jen o zpěvu. Paní Vítek nám vyprávěla, jak a kdy přišla o zrak úplně, kde a co studovala, povídala o své rodině, o projektech, na kterých se podílí, o své práci. A také o malé dceři, které dopřává bez rozdílu vše, co mají její kamarádi. Hodina a čvrt, během které došlo i na další zpěv, utekla jako voda.
Poté se návštěvníci mohli zeptat na cokoli, co je zajímalo. Nemálo jich bylo z řad místní odbočky SONS, nejen proto si velmi rozuměli a dobře se bavili.
Paní Vítek je z Berouna a domů jela sama vlakem s přestupem v Praze. Byla jsem ráda, když se mi večer ozvala, že je v pořádku doma. I když pro ni je samostatné cestování naprostou samozřejmostí a umí si poradit.
Velmi děkuji všem členům místní odbočky SONS, kteří mě s paní Vítek seznámili a doporučili ji jako hosta do naší knihovny. Věřím, že u nás nebyla naposledy.
Bc. Markéta Gögeová, Krajská knihovna Vysočiny