Elektronická, konkrétní hudba, aleatorní, „for tape“
Elektronická hudba se datuje od r. 1951, kdy vzniklo studio pro elektronickou hudbu v Kolíně nad Rýnem (působil zde skladatel Herbert Eimert). Probíhají experimenty s elektronickými nástroji (Martenotovy vlny, Hammondovy varhany, syntezátor) a možnostmi zvukového studia. Hudba je tvořena ryze elektronickými prostředky bez spolupráce interpreta nebo jsou elektronické zvuky mixovány s lidskými hlasy a tóny hudebních nástrojů. Šlo často o složitý zápis hudby, kdy skladbu vytvářel tandem skladatel – technik. Například Edgar Varèse (Poème elektronique) nebo Karlheinz Stockhausen („Zpěv mladíků“).
Konkrétní hudba – zvuk vyrobený hudebním nástrojem, lidským hlasem nebo předměty kolem nás je zpracován a upraven elektroakustickými přístroji. Datuje se od r. 1948, kdy bylo založeno studio konkrétní hudby v pařížském rozhlase Pierrem Schaefferem (Mexická flétna nebo P. Schaeffer, P. Henry: Symfonie osamělého člověka).
Aleatorní hudba – z lat. alea = kostka, jejíž vrhání vede k náhodným výsledkům, vnáší do hudby prvek náhody, který se projevuje ve skladbě více či méně. Skladba nikdy nemá finální tvar, má otevřenou formu, která je naplňována v procesu realizace (při každém provedení je výsledek realizace jiný). Znaky: svoboda, náhodnost, mnohoznačnost. Rozlišují se dva druhy: 1/ malá, kdy se mění strukturní detaily a materiál (pevná melodická linie s volným rytmem, volná práce s horizontálním průběhem, simultánní průběh několika pásem ve svobodně zvoleném pohybu, polyfonie s libovolným odstupem hlasů); 2/ velká, kdy se mění celek (řazení částí za sebou).
Rozlišuje se i kontrolovaná aleatorika – Witold Lutosławski (Tři poemy; 3. symfonie), Karlheinz Stockhausen (Míry času; Zvěrokruh).
Witold Lutosławski (1913–1994) byl polský hudební skladatel a dirigent. Byl jedním z nejvýznamnějších skladatelů 20. století. V roce 1939 dokončil své Symfonické variace, které měly premiéru v polském rozhlase. Jeho plány na další studium v Paříži přerušila Druhá světová válka. Od roku 1946 byl ženatý s Marií Danutou rozenou Dygatovou, primo voto Bogusławskou, sestrou spisovatele Stanisława Dygata.
V poválečných letech dokončil svou 1. symfonii, jejíž rukopis zachránil při útěku z bombardované Varšavy. Poprvé byla provedena v roce 1948. Zkomponoval také hudbu k filmu popisujícímu rekonstrukci Varšavy, která bývá uváděna samostatně jako „Varšavská suita“, sbírku polských lidových koled a několik klavírních skladeb.
Na Mezinárodním hudebním festivalu soudobé hudby Warszawska Jesień („Varšavský podzim“) zazněla v roce 1958 jeho Musique funèbre, komponovaná k desátému výročí smrti Bély Bartóka. Na této skladbě a na Pěti písních (1956–1957) se rozvíjelo autorovo harmonické a kontrapunktické myšlení. Zavedl svůj specifický způsob dvanáctitónového systému a pokusil se o zavedení prvku náhodnosti (aleatorika) do svých skladeb. V orchestrální skladbě Gry weneckie („Benátské hry“) se objevila technika řízeného aleatorismu, od té doby tak typická pro Lutosławského hudbu, že byla běžně spojována s jeho jménem. Tyto prvky se staly charakteristické pro jeho další tvorbu.
V roce 1963 uvedl Lutosławski na hudebním festivalu v Záhřebu Trois poèmes d’Henri Michaux pro sbor a orchestr. Novinkou byla nezávislost sboru na orchestru v některých částech skladby a ve střední části (Le grand combat) sbor mluví, křičí a zpívá v glissandech.
Od té doby se datuje nepřetržitá řada zahraničních úspěchů. Jeho skladby uváděla přední světová hudební tělesa a umělci.
Kromě Michauxe zhudebňoval Lutosławskii verše polských básníků, mj. Juliana Tuwima pro děti. Ve skladbě Pięć pieśni do słów K. Iłłakowiczówny pro sopran i fortepian lub orkiestrę (1957; 1958) poprvé použil harmonický systém založený na dvanáctitónových akordech, který se pro něj v následujících letech stal charakteristickým.
Posledními díly je cyklus devíti písní Chantefleurs et Chantefables, ve kterém se prolínají velmi lyrické epizody s ilustrativními, jež vtipně symbolizují zvířata (želva, aligátor, motýli). Posledním velkým dílem Lutosławského je Čtvrtá symfonie.
Lutosławski byl jedním z mála skladatelů 20. století (k dalším patřil Igor Stravinskij), kteří téměř výhradně dirigovali vlastní skladby.
Okolo roku 1980 začalo v Polsku docházet k převratným změnám. V roce 1978 byl zvolen papežem Jan Pavel II., v roce 1980 vzniklo odborové hnutí Solidarita vedené Lechem Wałęsou a v roce 1981 vyhlásil předseda polské vlády generál Wojciech Jaruzelski výjimečný stav, ve snaze zabránit šířícímu se vlivu Solidarity. Lutosławski odmítl jakoukoliv spolupráci s polskou vládou a na podporu Solidarity předal nahrávku prvního provedení své 3. symfonie, aby byla hrána v gdaňském chrámu stávkujícím dělníkům. V roce 1989 se jednoznačně postavil na stranu „Solidarity“ a jako jediný zastupoval hudební komunitu v Občanském výboru Lecha Wałęsy.
Sejm Polské republiky vyhlásil rok 2013 rokem Witolda Lutosławského.
John Cage (1912–1992), autor komorních a klavírních děl („preparovaný klavír“, tzv. prepared piano), baletů, rozhlasové a televizní hudby, přední představitel hudebního happeningu, uplatňoval náhodu a variabilní formové změny (aleatorika).
Jeho asi nejznámější skladbou je 4’33”, třívětá kompozice skládající se ze trojího otevření a zavření víka klavíru v přesně určených časových úsecích, aniž by za celou dobu byl zahrán jediný tón. Cage tímto porušoval zavedená tabu a zacházel se zdroji zvuku. Jeho přístup nebyl destruktivní, ale naopak, organizoval zvuky a události. Jeho další představení měla charakter multisenzorických divadelních událostí.
Ovlivnila ho východní filosofie a zen-budhismus (Music of changes). Objevil fenomén ticha jako hudební ekvivalent ryzí nicoty a osvojil si myšlenku rovnocennosti všech bytostí Stvoření. Odmítal jakýkoli hierarchický pořádek a prosazoval rovnoprávnost úmyslně, ale také neúmyslně vyluzovaných a vydávaných zvuků a hluků. Z buddhismu také vychází jeho přesvědčení, že každá věc musí mít možnost svobodného rozvoje.
V 60. letech 20. stol. navštívil John Cage hudebního skladatele Václava Hálka a pojedl u Hálků houbovou smaženici. Oba zajímala mykologie. Cage byl spoluzakladatelem Newyorské mykologické společnosti (The New York Mycological Society). Věnoval se také výtvarnému umění.
Music for tape (hudba pro magnetofonový pásek) vznikla ve Spojených státech amerických. Jde o pokus využít magnetofon jako orchestrální nástroj. Používá syntézu konkrétních a elektronických zvuků. Zakladatelem byl Vladimir Ussachewsky (Piece for tape recorder, 1956). Pokračovatelem mj. Krzysztof Penderecki (Psalmus na taśmę, 1961; Brigáda smrti pro hlas a mg. pásek podle Leona Weliczkera, 1963; Ekecheiria – hudba pro mg. pásek u příležitosti XX. Letních olympijských her, 1972).
Hudba témbrů
Dramaturgie (montáž, mixáž) kontrastních, různým způsobem tvořených zvukově barevných ploch. Vývoj tématu je zde zastoupen vývojem zvuku. Základní výrazové prostředky hudby jsou: melodie, rytmus, harmonie, dynamika, barva; témbrová hudba pracuje pouze s barvou a dynamikou. Typická je netradiční hra na hudební nástroje: hra na hranicích tónového rozsahu, využívání glissanda, flažoletů, hra dřevěnou částí smyčce, nové bicí nástroje (kovadliny, kolejnice, sirény…), do klavíru na struny se hází kovové předměty, ba i živé ryby, ve sboru se křičí, šeptá, syčí atd. Používá déletrvající plochy – poskytují posluchači čas pro vnímání hudby smysly; klastr jako nový prostředek – nahuštěný souzvuk několika tónů s minimálními intervaly, takže připomíná šum.
Zárodky témbrové hudby sledujeme u Pierra Bouleze (Kladivo bez mistra) nebo u György Ligetiho (Atmosphères; použito v Kubrickově filmu Vesmírná odysea).
Představitelem je např. Krzysztof Penderecki (1933–2020): Stabat Mater pro sbor a capella, Davidovy žalmy pro sbor a orchestr, žalozpěv pro 52 smyčcových nástrojů Obětem Hirošimy, kantátový diptych Utrenja, oratorium Dies irae, Magnificat, Jákobovo probuzení, opery Ďáblové z Loudunu (libreto autora na motivy knihy „The Devils of Loudun“ Aldouse Huxleyho,) Ztracený ráj (na motivy básně Johna Miltona), Maska (text Harryho Kupfera a Krzysztofa Pendereckého podle dramatu „Die schwarze Maske“ Gerharta Hauptmanna), Ubu Rex („Král Ubu“, libreto Jerzy Jarocki podle dramatu „Ubu Roi“ Alfreda Jarryho), dále proslulé Te Deum; rovněž autor scénické a filmové hudby.
V roce 1980 si polské odborové hnutí Solidarita u skladatele objednalo skladbu ke slavnosti odhalení památníku obětem protivládních demonstrací v Gdaňsku (1970). Penderecki zkomponoval Lacrimosa, které později rozšířil na jednu ze svých nejznámějších skladeb Polské requiem.
Minimalismus
Pojem odvozen od výtvarného umění minimal art. Počátky sledujeme v Severní Americe v 60. letech 20. století. U hudebníků, kteří byli propojeni s avantgardní výtvarnou, divadelní a hudební scénou myšlenkově souvisel s východní filosofií. Ke znakům směru patří dlouhé meditativní plochy bez příkrých kontrastů a dramatických změn. Skladatel používá jednoduché prostředky: prodlužování tónů do dlouhých časových úseků a mnohonásobné opakování jednoduchých motivů. K inspiračním zdrojům patří africká hudba – černošské rytmy, indická hudba – nepravidelné rytmy, jamajské reggae – překrývání opakovaných motivů, ale i renesanční polyfonie.
Určité prvky minimalismu ovlivnily tvorbu rockových skupin The Police, King Crimson, Talking Heads.
Hudební minimalismus lze vykládat jako reakci na přílišnou komplikovanost hudby poloviny 20. století, u níž je mnohdy tok hudby nesouvislý a vnitřní organizace skladby je při poslechu nezřetelná.
První typicky minimalistické skladby se objevují na přelomu 50. a 60. let a toto období je také považováno za počátek minimalismu a nástup tzv. americké minimalistické školy. Jejím zakladatelem je La Monte Young (*1935). Ve svých kompozicích a zvukových instalacích často pracoval s velmi dlouhými statickými tóny a souzvuky vycházejícími z různých druhů čistého ladění. Zpočátku se věnoval serialistické hudbě, později skládal kompozice ovlivněné Johnem Cagem a hnutím Fluxus. Poté experimentoval s dlouho drženými tóny (tzv. drone music); v té době s ním hráli například Tony Conrad a John Cale. Do značné míry byl ovlivněn indickou klasickou hudbu.
Na podzim roku 1960 se La Monte Young přestěhoval do New Yorku, kde studoval elektronickou hudbu a působil jako asistent Richarda Maxfielda na The New School for Social Research. Z té doby pochází například kompozice Poem for Chairs, Tables, Benches, etc. (or other sound sources), v níž má performer značnou volnost, na rozdíl například od skladby Vision ze stejného období, která má ještě pevně daný počet hudebníků a délku. Kompozice má být hrána na různé části nábytku, s nimiž performeři hýbou po podlaze. Místo je však i pro další zvuky (pištění, „měkké zvuky“). Pod vlivem Cage tedy Young v této skladbě upustil od tradičního notového zápisu a místo toho napsal pokyny v próze. Rovněž délka kompozice je téměř naprosto na předvádějícím (jsou dány různé možnosti, které mají trvat od deseti sekund do dvaceti minut, od dvaceti minut do dvou hodin a od dvou do dvanácti hodin). Kompozice měla premiéru dne 11. 4. 1960 v newyorském Living Theatre.
Vliv na Youngovu hudbu měl mimo jiné jeho mormonský původ, například ve smyslu věčného či posmrtného života. Ovlivněn jím byl i dekády poté, co mormonství opustil. Přestože bývá označován za staršího člena americké minimalistické školy, kterou později rozvíjel Terry Riley, a poté hlavně Steve Reich a Philip Glass, jeho nejstarší díla spadají spíše do hudební oblasti, kterou formoval John Cage.
La Monte Young měl svou minimalistickou tvorbou a využíváním dronů značný vliv na řadu pozdějších umělců. Výrazně například ovlivnil experimentální rockovou skupinu The Velvet Underground, primárně jejího člena Johna Calea. Další člen této kapely, Lou Reed, uváděl Younga jako vzor pro své experimentální album Metal Machine Music (1975).
Terry Riley (*1935) je jedním z průkopníků americké minimalistické hudby. Mezi jeho nejznámější práce patří skladby In C (1964), která je napsána pro „jakýkoliv počet jakéhokoliv druhu hudebních nástrojů“, a A Rainbow in Curved Air (1967). V roce 1971 vydal s velšským hudebníkem a hudebním skladatelem Johnem Caleem album Church of Anthrax. V pozdějších letech se věnoval také pedagogické činnosti na různých univerzitách.
V Česku Riley vystupoval pouze jednou, a to v říjnu 2018 na festivalu Struny podzimu. Účastnil se zde představení svého In C v podání souboru Ars Nova Copenhagen (pouze jako divák) a o den později vystoupil v duu se svým synem Gyanem.
Ve vážné hudbě patří k minimalistům Philipp Glass (*1937). Od sedmdesátých let používá ve svých skladbách prvky jako ostinátní opakování současně znějících motivů odlišných délek, vytvářející polyrytmickou strukturu, nebo aditivní princip – postupné prodlužování nebo zkracování frází měnící rytmický a melodický obsah. Známá je jeho šestihodinová opera Einstein na pláži (1976). Zároveň je autorem jejího libreta, do kterého si však vypůjčil texty od jiných autorů: Christophera Knowlese, Samuela M. Johnsona a Lucindy Childsové. Příklad jedné ze scén: z levého rohu jeviště do pravého se přesunuje vlak (45 minut). Jde o první a nejdelší Glassovu operu, její plná interpretace zabere pět hodin – divákům bylo proto umožněno během představení volně přicházet a odcházet. Stala se první částí volné „portrétní trilogie“, dalšími byly opery Satyagraha (1980) a Achnaton (1983).
Dílo bylo přijato veskrze kladně a společně s Nixonem v Číně Johna Adamse jde o jednu z nejvlivnějších amerických oper 20. století.
Steve Reich (*1936) je považován za průkopníka minimalismu v hudbě, ačkoli netvoří výlučně minimalistické skladby. Vyvinul několik vlivných kompozičních postupů, např. fázování (jedná se o techniku, při které dva nástroje hrají tentýž part, jeden ve stálém tempu a druhý stále rychleji, až nakonec druhý nástroj předběhne první nástroj o celou fázi, a tím ho vlastně opět jakoby „dožene“ o jednu fázi napřed), a použití magnetofonových záznamů. Z díla: Piano Phase – pro dva klavíry nebo dvě marimby (1967), Violin Phase – pro housle a čtyři housle na pásce (1967), Tehillim pro vokály a soubor – zhudebnění žalmů v hebrejštině (1981), Different Trains pro smyčcové kvarteto a magnetofonovou pásku – hudební skladba na téma holokaustu (1988), Proverb (1995, text Ludwig Wittgenstein).
John Coolidge Adams (*1947) je americký minimalistický hudební skladatel, nositel Pulitzerovy ceny z roku 2003 za chorál On the Transmigration of Souls na památku obětí teroristických útoků z 11. září 2001. Adams je také aktivním dirigentem, především s Ensemble Moderne, s nímž propaguje díla skladatelů jako Conlon Nancarrow a Frank Zappa. Nejvíce se proslavil svou operou Nixon v Číně (1985–1987), která si vzala za téma historickou návštěvu amerického prezidenta Richarda Nixona v Číně v roce 1972. Mezi jeho další známá díla patří Shaker Loops (1978), Grand Pianola Music (1982) a Harmonielehre (1985). Vyznačují se bohatostí, složitou texturou a rozsáhlou „architekturou“.
Přestože je John Adams kvůli repetitivním prvkům ve svých skladbách označován za minimalistického skladatele, jeho tvorba se někdy vymyká koncepcím tohoto směru. Příležitostně zkoumá hudební žánry daleko od hlavního proudu své tvorby, jako je filmová hudba – An American Tapestry, hudební doprovod k animovaným filmům – Chamber Symphony, elektronická hudba – Hoodoo Zephyr, jazz – Strong, a dokonce bluegrass John’s Book of Alleged Dances.
Adamsův hudební styl se vyznačuje meditativní atmosférou. V některých dílech (např. The Dharma at Big Sur) je patrná i jeho inspirace hudbou Středního východu.
Michael Laurence Nyman (*1944) je anglický hudební skladatel známý díky množství filmové hudby, kterou složil, a také kvůli termínu „minimalismus v hudbě“, který jako hudební kritik použil poprvé v roce 1968 (v recenzi „The Great Digest“ od Cornelia Cardewa pro časopis The Spectator). V roce 1974 vydal knihu s názvem Experimental Music: Cage and Beyond, ve které analyzoval vliv Johna Cage na skladatele klasické hudby.
Jako skladatel působí od roku 1976. Fascinován minimalismem a barokní hudbou se je snaží spojit s novým hudebním jazykem. Tvoří orchestrální, komorní a sborová díla i opery. Řada jeho děl souvisí s tvorbou režiséra Petera Greenawaye, se kterým v letech 1976–1991 spolupracoval na jedenácti filmech (včetně několika krátkých). Velkou popularitu mu přinesl soundtrack k filmu The Piano režisérky Jane Campionové. Psal také hudbu pro další hollywoodské produkce.
Z jeho nefilmových děl jsou známější Noises, Sounds & Sweet Airs (1994) – skladba pro soprán, alt, tenor a instrumentální soubor (na základě Nymanovy hudby pro operu-balet La Princesse de Milan), Ariel Songs (1990) pro soprán a soubor, MGV (Musique à grande vitesse; 1993) pro soubor atd., nebo opera The Man Who Mistook His Wife for a Hat (1986), která vznikla na základě případu popsaného Oliverem Sacksem.
Nyman velmi dobře zná české barokní skladatele a jejich tvorbu, dokonce složil skladbu s názvem Grand funeral procession of Prague. Od roku 1997 uvádělo Národní divadlo v divadle Kolowrat zmíněnou Nymanovu operu Muž, který si spletl svou ženu s kloboukem. Nyman také osobně navštívil Letní filmovou školu v Uherském Hradišti. V roce 1999 a 2005 koncertoval v rámci cyklu Struny podzimu v Praze. V roce 2006 koncertoval v Brně na vernisáži fotografií Miroslava Tichého. Těžištěm jeho pražských vystoupení se stala právě hudba z filmů Petera Greenawaye, které jsou u nás poměrně známé (ať už z televize či filmových klubů v kinech). Naposledy Michael Nyman vystoupil společně se svým bandem na festivalu Colours of Ostrava 9. 7. 2009. Jeho vystoupení, které přilákalo mnoho lidí, bylo zahájením festivalu a zanechalo velmi příznivý dojem, i přes tematickou nesourodost s dalším obsahem festivalu.
Kromě tzv. americké minimalistické školy byli minimalismem ovlivněni někteří evropští skladatelé, například Estonec Arvo Pärt nebo Polák Henryk Górecki, kteří prosluli meditativní a emotivní hudbou mající již jen formální příbuznost s klasickým minimalismem; oba jsou někdy označováni za spirituální minimalisty.
Duchovní / spirituální minimalismus
Arvo Pärt (*1935) je estonský hudební skladatel, jenž bývá často spojován s technikou hudebního minimalismu. Jeho rané práce ukazují vliv ruských neoklasicistů, především Šostakoviče a Prokofjeva. Jeho pozdější skladby jsou silně ovlivněny jeho vírou.
Ve skladbách z prvního období používal dodekafonii, serialismus, aleatoriku, sonorismus, algoritmickou kompozici a podobné kompoziční postupy. Jeho první orchestrální skladba Necrolog z roku 1960 je pokládána za první estonskou dodekafonickou skladbu.
Po krátkém období, v němž používal techniku koláže (Collage sür BACH) se na počátku 70. let věnoval studiu středověké hudby, chorálu a rané polyfonie. Tyto inspirace použil ve své 3. symfonii.
Od roku 1976 používá nově vytvořenou vlastní „minimalistickou“ techniku, nazvanou tintinnabuli (z latiny – zvonky). On sám ji popisuje takto: „Zjistil jsem, že stačí, když hezky zazní jediná nota. Tato nota, tichý zvuk nebo okamžik ticha je mi příjemný. Pracuji s několika málo elementy — jedním, dvěma hlasy. Stavím z jednoduchých materiálů – trojzvuků v jedné tónině. Tři tóny souzvuku jsou jako zvonky, proto používám název tintinnabuli.“ První veřejně uvedenou skladbou v novém stylu byla Für Alina z roku 1976.
Někteří muzikologové se domnívají, že tvorba Arvo Pärta nepředstavuje styl zvaný minimalismus. Odkazuje však na hesychii (řecky: ticho), meditaci a asketické praktiky mnichů ze Svaté hory Athos. Toto dílo je založeno na redukcionismu, jehož cílem je vytvořit atmosféru kontemplace odpovídající textům, které skladatel používá, tedy nejčastěji k římskokatolickému náboženství a liturgii. Jak sám skladatel říká, tato hudba má více společného se staletou tradicí gregoriánského chorálu a renesanční polyfonie než s tvorbou amerických minimalistů, jako je třeba Steve Reich. Zároveň se v estetické vrstvě blíží předpokladům minimalistických konceptů přítomných v trendu „duchovního minimalismu“ 20. století (Sofia Gubajdulina, John Tavener, Henryk Mikołaj Górecki), objevující se i v dílech amerických skladatelů (Morton Feldman). Nejprostší hudební formy a skromné nástroje vytvářejí hudbu plnou pokory a zároveň čistou a ušlechtilou. Estoncovo dílo je důkladně prostoupeno jemnou metafyzikou a stává se zdrojem mystických zážitků.
V roce 2009 vyšlo album In Principio obsahující Pärtovy skladby napsané v letech 1989 až 2005. Jedna z nich, Cecilia, Vergine Romana, byla poprvé představena v Turíně u příležitosti olympijských her v roce 2006.
Henryk Mikołaj Górecki (1933–2010) v roce 1960 absolvoval Státní vyšší hudební školu v Katovicích, kde studoval skladbu u Bolesława Szabelského. Poté pokračoval v hudebních studiích v Paříži. Po návratu z Francie se stal profesorem skladby a v letech 1975–1979 rektorem své alma mater.
Prvním jeho hudebním úspěchem byl Epitaph (na texty Juliana Tuwima) uvedený v roce 1958 na festivalu Varšavský podzim. Skladba byla komponována pro smíšený sbor a instrumentální soubor.
V 60. letech 20. století Górecki spolu se skupinou polských skladatelů (včetně Krzysztofa Pendereckého, Kazimierze Serockého) vyvinul specifický typ moderní hudby, často nazývaný sonorismus. Vrcholným kompozičním počinem tohoto období jeho tvorby bylo dílo Scontri, dokončené v roce 1960 a cyklus Genesis. Název Scontri, tedy „srážky“, lze chápat jako srážku zvukových mas. Hustota zvuku v tomto kusu je jedinečná a dosahuje až 88-notového clusteru. Někdy se u něj uvádí inspirace dílem Luigi Nona.
V letech 1962–1963 složil tři skladby pod společným, zde již zmíněným, názvem Genesis: Elementi per tre archi, Canti strumentali (pro 15 nástrojů) a Monodram (pro zpěv, perkuse a kontrabasy). Ve všech těchto dílech byly nejdůležitější měnící se zvukové barvy a skladatel se domníval, že taková hudba je inspirována prostředím moderního člověka.
Ve skladbě Refren (1965) skladatel spojil dvě kontrastní techniky: středověký hoquetus s dodekafonií 20. století.
V roce 1969 vznikla Muzyka staropolska pro žesťové nástroje a smyčce. V této skladbě se skladatel odvolával na organum Benedicamus Domine z antifonáře klarisek ze Starého Sączu a na píseň Już się zmierzcha od Wacława ze Szamotuł. Skladatel se přiklonil k vokálním a instrumentálním žánrům, k (obvykle) posvátným / sakrálním textům. Často zřetelně odkazují na starou či lidovou hudbu především z Podhalí, jde tedy o skladby s jasnou melodií a tradiční, až prostou harmonií, v nichž se mnohokrát opakují motivy či fráze. Tato funkce znamená, že Góreckého hudba je často spojována s minimalismem nebo se nazývá „nová jednoduchost“.
Taková je povaha Góreckého nejslavnějšího díla, Třetí symfonie, známé také jako „Symfonie smutečních písní“. Skládá se ze tří žalozpěvů, z nichž největší pozornost upoutala ta druhá, v níž skladatel použil text zachovaný na stěně mučírny gestapa v Zakopaném. V roce 1992 se skladba díky propagační kampani dostala do světových hitparád nejen klasické hudby poté, co ji nahrála americká zpěvačka Dawn Upshaw. Górecki se téměř přes noc stal mezinárodní celebritou. Ve Spojených státech bylo prodáno 150 000 nahrávek Třetí symfonie. Byl pozván na přednášky v Londýně, Bruselu a New Yorku.
Během 10. Festivalu polských skladatelů 15. října 2005 v Bielsku-Biała se odbyla premiéra Smyčcového kvartetu č. 3, op. 67 Pieśni śpiewają, který provedla americká skupina Kronos Quartet. Stylově se Třetí kvartet od svého předchůdce nijak výrazně neliší, i když výrazný posun směrem k zamyšlení je patrný, teprve třetí věta – nejtonálnější – vnáší prvek jednoduché zábavy.
Dne 23. června 2013 v kostele otců františkánů v Krakově se konala světová premiéra Z pieśni kościelnych a obsahuje 20 písní ze zpěvníku P. Jana Kazimierze Siedleckého.
Komponoval také skladby na texty polských básníků, mj. Błogosławione pieśni malinowe do sł. C. K. Norwida (1980) pro zpěv a klavír; Dwie pieśni sakralne (1971) na texty M. Skwarnického pro baryton a orchestr; Śpiewy do słów J. Słowackiego (1983) pro zpěv a klavír; Na Anioł Pański biją dzwony na slova K. Przerwy-Tetmajera pro smíšený sbor a capella; Trzy pieśni do słów Marii Konopnickiej (1954-55/95) pro zpěv a klavír; Trzy fragmenty do słów Stanisława Wyspiańskiego (1996) pro zpěv a klavír.
Dne 12. dubna 2014 se v Royal Festival Hall v Londýně uskutečnila světová premiéra IV Symfonii Tansman Epizody, jejíž vznik inspiroval Andrzej Wendland, tvůrce a ředitel Tansman Festivalu.
Dne 16. října 2016 se uskutečnila světová premiéra „Dvou tristanovských postludií a chorálu“, kterou pořádalo Sdružení pro podporu kultury Aleksandera Tansmana.
Dne 7. prosince 2024, během znovuotevření katedrály Notre Dame v Paříži, renovované po požáru v roce 2019, zazněla sborová skladba Góreckého Totus Tuus. Skladatelova hudba zazněla po symbolickém probuzení chrámu pařížským arcibiskupem Laurentem Ulrichem, který třikrát zaklepal na bránu kostela. Po jejich otevření a za zvuků Totus Tuus vstoupil do katedrály prezident Emmanuel Macron a jeho manželka. Toto dílo původně napsal Górecki v Katovicích u příležitosti návštěvy Jana Pavla II. v Polsku v roce 1987. Premiéra se konala na Placu Defilad ve Varšavě během papežské mše.
Literatura
Adams, John. Hallelujah Junction: Composing an American Life. London: Faber and Faber, 2008.
Będkowski, Stanislaw; Hrabia, Stanislaw. Witold Lutosławski: a bio-bibliography. Westport, CN and London: Greenwood Publishing Group, 2001.
Bodman Rae, Charles. The Music of Lutosławski, third edn. London: Omnibus Press, 1999.
Bohlman, Andrea F. „Lutosławski’s Political Refrains“. In: Jakelski, Lisa and Reyland, Nicholas (eds.). Lutosławski’s Worlds. Suffolk: Boydell & Brewer, 2018, pp. 273–300.
Bouteneff, Peter; Jeffers Engelhardt; Robert Saler (eds.). Arvo Pärt: Sounding the Sacred. New York: Fordham University Press, 2020.
Bylander, Cindy. Krzysztof Penderecki: a bio-bibliography. Westport, Connecticut: Praeger, 2004.
Carl, Robert. Terry Riley’s in C. Oxford University Press, 2009.
Dolp, Laura (ed.). Arvo Pärt’s White Light: Media, Culture, Politics. Cambridge: Cambridge University Press, 2019.
Droba, Krzysztof. „Górecki, Henryk Mikołaj“. In: Elżbieta Dziębowska (ed.). Encyklopedia muzyczna PWM. Sv. 3: efg. Kraków: Polskie Wydawnictwo Muzyczne, 1987, s. 420–432.
Duckworth, William. Talking Music. New York: Schirmer Books, 1995.
Fink, Robert. Repeating Ourselves: American Minimal Music as Cultural Practice. University of California Press, 2005.
Grimshaw, Jeremy. Draw a Straight Line and Follow It: The Music and Mysticism of La Monte Young. New York: Oxford University Press, 2011.
Gwizdalanka, Danuta. „Henryk Mikołaj Górecki“. In: Historia muzyki – XX wiek. Kraków: PWM, 2009.
Hoek, David John. Steve Reich: A Bio-Bibliography. Greenwood Press, 2002.
Chikinda, Michael. „Pärt’s Evolving Tintinnabuli Style“. Perspectives of New Music 49, no. 1 (Winter), 2011, pp. 182–206.
Jones, Robert T. Music by Philip Glass. Edited and with supplementary material by. New York: Harper & Row, 1987.
Kostelanetz, Richard (ed.). Writings on Glass. Essays, Interviews, Criticism. Berkeley, Los Angeles, London: University of California Press, 1999.
Kuhn, Laura Diane (ed.). John Cage: vybrané dopisy. Praha: Volvox Globator, 2018.
Lutosławski, Witold and Varga, Bálint András. Lutosławski Profile: Witold Lutosławski in Conversation with Bálint András Varga. London: Chester Music/Edition Wilhelm Hansen London Ltd., 1976.
Maciejewski, Bogusław Maksymilian. Twelve Polish Composers. London: Allegro Press, 1976.
May, Thomas (ed.). The John Adams Reader: Essential Writings on an American Composer. Pompton Plains, New Jersey: Amadeus, 2006.
Maycock, Robert. Glass: A Biography of Philip Glass. Sanctuary Publishing, 2002.
Mertens, Wim. American Minimal Music: La Monte Young, Terry Riley, Steve Reich, Philip Glass. London: Kahn & Averill, 1983.
Metzger, Heinz-Klaus; Riehn, Rainer (eds.). John Cage. 1. München: Edition Text + Kritik, 1990. 162 s. Musik-Konzepte; Sonderbd.
Metzger, Heinz-Klaus; Riehn, Rainer (eds.). John Cage. 2. München: Edition Text + Kritik, 1990. 361 s. Musik-Konzepte; Sonderbd.
Nickleson, Patrick. The Names of Minimalism: Authorship, Art Music, and Historiography in Dispute. Ann Arbor: University of Michigan Press, 2023.
Nicholls, David. John Cage. University of Illinois Press, 2007.
Nordwall, Ove (ed.). Lutosławski. Stockholm: Edition Wilhelm Hansen, 1968.
Nyman, Michael. Experimental Music. Cage and Beyond. New York: Schirmer Books, 1974.
Nyman, Michael. Experimentálna hudba: Cage a iní. Překlad Peter Zagar. Bratislava: Hudobné centrum, 2007.
Paja-Stach, Jadwiga. Lutosławski i jego styl muzyczny. Kraków: Musica Iagellonica, 1997.
Paja-Stach, Jadwiga. Witold Lutosławski. Kraków: Musica Iagellonica, 1996.
Pociej, Bohdan. Bycie w muzyce: próba opisania twórczości Henryka Mikołaja Góreckiego. Katowice: Akademia Muzyczna, 2005.
Poter, Keith. Four Musical Minimalists: La Monte Young, Terry Riley, Steve Reich, Philip Glass. Cambridge: Cambridge University Press, 2004.
Pritchett, James. The music of John Cage. Cambridge: Cambridge University Press, 1993.
Ross, Alex. The Rest Is Noise: Listening to the Twentieth Century. New York: Picador, 2007.
Sachse, Georg. Sprechmelodien, Mischklänge, Atemzüge. Phonetische Aspekte im Vokalwerk Steve Reichs. Kassel: Gustav Bosse Verlag, 2004.
Sanchez-Behar, Alexander. John Adams: A Research and Information Guide. New York: Routledge, 2020.
Shenton, Andrew (ed.). The Cambridge Companion to Arvo Pärt. Cambridge: Cambridge University Press, 2012.
Shenton, Andrew. Arvo Pärt’s Resonant Texts: Choral and Organ Music 1956–2015. Cambridge: Cambridge University Press, 2018.
Schwarz, K. Robert. Minimalists. 20th-Century Composers Series. London: Phaidon Press, 1996.
Sildre, Joonas. Between Two Sounds: Arvo Pärt’s Journey to His Musical Language. Walden: Plough Publishing House, 2024.
Skowron, Zbigniew (ed). Estetyka i styl twórczości Witolda Lutosławskiego. Kraków: Musica Iagellonica, 2000.
Steve Reich, Paul Hillier (eds.): Writings on Music, 1965-2000. Oxford University Press, 2002.
Strickland, Edward. „Young, La Monte“. In: Stanley Sadie; John Tyrrell (eds.). The New Grove Dictionary of Music and Musicians (2nd ed.). London: Macmillan, 2001.
Strickland, Edward. Minimalism: Origins. Indiana University Press, 2000.
Stucky, Steven. Lutosławski and His Music. Cambridge: Cambridge University Press, 1981.
Šterbaková, Daniela. Ticho: John Cage, filozofia absencií a skúsenosť ticha. Praha: Univerzita Karlova, nakladatelství Karolinum, 2019.
Thomas, Adrian. Górecki, Kraków: PWM, 1998.
Warrack, John; West, Ewan. „Adams, John“. The Oxford Dictionary of Opera. Oxford University Press, 1992.
Wendland, Andrzej. Górecki, Penderecki: Dyptyk / Górecki, Penderecki: Diptych, Los Angeles: Moonrise Press, 2019.
Wendland, Andrzej. Górecki: IV Symfonia Tansman Epizody. Fenomen, żywioł, tajemnica. Łódź: Stowarzyszenie Promocji Kultury im. A. Tansmana, Instytut Muzyki Polskiej, 2016.
Wilczek-Krupa, Maria. Górecki: geniusz i upór. Kraków: Wydawnictwo Znak, 2018.
Witold Lutosławski. Człowiek i dzieło w perspektywie kultury muzycznej XX wieku. J. Astriab, M. Jabłoński, J. Stęszewski (eds.). Poznań: PTPN, 1999.
doc. PhDr. Libor Martinek, Ph.D., Ústav bohemistiky a knihovnictví, FPF, Slezská univerzita v Opavě