Mimo komfort – knihovny v čase změn. To bylo tématem již 12. ročníku konference Do černého, která se uskutečnila 26. ledna a na které jsme se seznámili s velkým množstvím zajímavých příspěvků.
Už úvodní slovo Tomáše Řeháka, ředitele Městské knihovny v Praze, bylo podnětné. Mohli jsme se při něm zamyslet nad tím, že ne vždy si můžeme vybrat, s kým se budeme bavit či komunikovat. Často se stane, že na nás „zbyde” někdo s jiným názorem, životním postojem a postavením. Ale je už jen na nás, jak se s tím popasujeme.
O scénářích budoucího vývoje slyšel snad už každý. Ale mnozí přitom možná neví, že touto disciplínou se zabývá Akademie věd ČR. Příspěvek Zuzany Harmáčkové, která na AVČR působí jako vedoucí Oddělení sociálně-ekologické analýzy, byl proto milým překvapením. Nejenže nás seznámila s možnými scénáři, ale i s tím, jak je sami můžeme ovlivnit. Přiblížila nám také myšlenku, že jednotlivec má minimální vliv na celosvětovou situaci, pokud se však jednotlivců spojí víc, jde to mnohem lépe.
Podle jejích slov jednotlivec často čeká na změnu systému, kdežto systém čeká na podněty od jednotlivců. Jako příklad byla uvedena cyklostezka. Člověk ji začne používat a potřebovat poté, co už stojí, zatímco systém cyklostezku nechá udělat až poté, co ji někdo požaduje. Proto se musí najít někdo, kdo tyto postoje propojí a dá myšlence impulz.
Další velmi inspirativní příspěvek jsme slyšeli od Lucie Hyblerové, která sebrala odvahu, opustila velký byznys a s podporou (chválením) od manžela založila společnost Breakfaststory. Za mě úžasná myšlenka! A nejen za mě, protože za svoji snahu získala ocenění od prezidenta Petra Pavla – Medaili za zásluhy o stát a občany.
Proč Breakfaststory? Protože celý projekt začal rozvážením snídaní, ale dnes jsou v distribuci hlavně obědy. A jak to funguje? Jako zákazník si koupíte oběd za 180Kč, ale nejenže dostanete jídlo, stejnou porci ještě pošlete někomu, kdo ji potřebuje (samoživitelé, osamělí senioři, lidé v tísni, …). A aby vše dostalo další rozměr, tak obědy nevaří oceňovaní šéfkuchaři, ale lidé ze sociálních podniků.
Jak mluvit o tom, co nechceme slyšet? O tom inspirativně přednášel dokumentarista, novinář a fotograf Lukáš Houdek. Koordinátor a jedna z vůdčích postav projektu HateFree Culture, reportér časopisu Heroine a autor knihy Mlčení.
Začal svým přiznáním, že jako dítě byl zneužit pedofilem. Mluvil o tom, že je mnohem snazší svěřovat se s tím nám posluchačům než blízkým přátelům a rodině. Vyprávěl i o projektu, kdy zorganizoval setkání lidí s odlišnými názory, a to mezi čtyřma očima. Výsledkem bylo, že s lidmi, se kterými se neshodneme, si rozumíme více, než si myslíme.
Pokud byste vyrazili v létě do Bílovce, viděli byste, co dokázala Jana Klazarová – vedoucí Městské knihovny Bílovec a spoluzakladatelka COOLturního léta. Tedy festivalu, který změnil atmosféru města. Jana Klazarová se spolu s kamarádem pustila do něčeho, u čeho nevědeli, jak se to bude líbit. Začínali s nulovým rozpočtem a s o to větším odhodláním. Slyšeli jsme poutavé vyprávění o veškerých peripetiích vedoucích k velkému úspěchu. Myslím si, že většina posluchačů zatoužila COOLturní léto v Bílovci okamžitě navštívit.
Posledním přednášejícím byl Filip Molčan. Člověk, který se podle vlastních slov (na doporučení jeho matce) neměl narodit. A přitom to dotáhl dál než spousta nadaných lidí. Už jen proto, že v hendikepu dokáže najít výhodu a tu využít.
Některé vystupující z konference Do černého bych dokázala poslouchat ne třicet minut, ale klidně tři hodiny. Nejenže se umí vtipně a poutavě prezentovat, ale člověk si od nich odnesl poučení a inspiraci. Především v tom, jak z těžkých životních situací vytěžit co nejvíce, jak na sobě pracovat a být otevřený i jiným názorům. Ty nemusíme převzít, ale zároveň je nesmíme hned odmítat, aniž bychom si vyslechli argumenty. A také víme, že díky změně nebo krizi může přijít i něco pěkného a užitečného. Přičemž to, co nám odmala „vtloukali” do hlavy, nemusí být vždy správné.
„Naděje prostě není optimismus. Není to přesvědčení, že něco dobře dopadne, ale jistota, že má něco smysl – bez ohledu, jak to dopadne.“ (Václav Havel)
Klára Jokšová, Krajská knihovna Vysočiny