Každý detektivní příběh má svého detektiva. Každá kriminálka má svého kriminalistu. Ale jak říkat knihám, kdy zapeklitý případ vyšetřuje amatér? Amatérky? A co knihám, kdy děj vypráví vrah? Vrahovky?
Už od doby, kdy vyšla první detektivní povídka s amatérským detektivem Auguste Dupinem od E. A. Poea, se všichni další autoři zamýšlejí nad tím, jaký by měl být jejich detektiv. A jak se odlišit od plejády dalších, aby nebyli nařčeni z epigonství a nedostatku originality, a zároveň jak ozvláštnit a přiblížit čtenářům svého hrdinu. Světová literatura už zrodila tisíce nejrůznějších detektivů, komisařů, policistů i amatérských vyšetřovatelů, kteří v překladech pronikli do našich knihoven. Je jasné, že čeští autoři nemohli zůstat stranou. Ale jací jsou naši typičtí čeští vyšetřovatelé? Když pomineme Leona Cliftona, který vstoupil do českých sešitových románů po vzoru amerických, je jedním z prvních českých vyšetřovatelů neokázalý, lidový komisař Mejzlík Karla Čapka z „kapesních povídek“. Dokáže se vcítit do pohnutek prostých lidí a vyřešit tak nejeden zpočátku zapeklitý případ. Přitom je plný pochybností o svých schopnostech a netuší, jestli případ vyřešil on svou dedukcí, nebo jestli mu pomohla náhoda.
Asi prvním skutečným českým literárním detektivem byl detektiv Klubíčko Emila Vachka, jehož první případ vyšel roku 1928. I on řeší své případy spíš s laskavým porozuměním než fyzickou silou. Je introvert, který vyhledává samotu, protože v práci má setkávání s lidmi až nad hlavu. Přesto dokáže díky brilantnímu mozku a pozorovacím schopnostem rozplést zašmodrchané případy.
Třetím meziválečným otcem české detektivky byl Eduard Fiker. Kvůli lepší prodejnosti se vydal se svým T. B. Cornem do anglického Scotland Yardu. Tento hrdina je vysloužilý komisař, který vlastně ani vyšetřovat nechce, ale musí, protože bez jeho přičinění by pachatelé unikli. Po válce Fiker vytvořil postavu majora Kalaše, hrdinu nejen knih, ale i několika filmů.
Po takzvaném Vítězném únoru nebylo místo pro pokleslou literaturu. Detektivky nahradily špionážní romány plné západních diverzantů a zrádců nových ideálů. Ale pak si ideologové uvědomili, že oddechová literatura dokáže kromě odpoutání od reality také vychovávat, a detektivky se znovu staly detektivkami. Na scénu vstoupili poručík Borůvka od Josefa Škvoreckého a detektiv Pivoňka, který se zrodil ve spolupráci s Janem Zábranou. Poručík Borůvka řeší své případy v současnosti – tedy v šedesátých letech – jako příslušník policie. Je to smutný muž, který soucítí s obětí i s pachatelem, což mu ovšem nebrání v tom, aby ho odhalil. Charismatický a šaramantní doktor Pivoňka se pak shodou okolností stane soukromým detektivem v meziválečných letech a době okupace. Těžká doba je vyvážená lehčími situacemi ze soukromého života hlavní postavy i jeho spolupracovníků.
Počátkem šedesátých let se také na pulty s drzostí sobě vlastní vedral i jeden z nejextravagantnějších příslušníků československé kriminální policie – kapitán Michal Exner. Ví bůh a svatý Václav, jak mu to mohlo projít s jeho netypickými přístupy k vyšetřování, lehkovážným vztahem k něžnému pohlaví, zálibě v rychlé jízdě v kabrioletu značky Mercedes a poručíky Beránkem a Vlčkem. Přesto bravurně řešil své případy déle než třicet let a se stejnou lehkostí pletl hlavy pohledným ženám ve své blízkosti.
Je asi málo lidí, kteří by neznali policejního radu Vacátka a jeho detektivy Brůžka a Boušeho z pražské čtyřky. Postava sama pochází z tvůrčí dílny Jiřího Marka a je hrdinou tří dílů, souhrnně nazvaných Panoptikum. Předobrazem byl skutečný pražský prvorepublikový detektiv Josef Vaňásek. Podle povídek byly postupně natáčeny jak celovečerní filmy, tak televizní seriály. Rada Vacátko tak prolnul do všech domácností a stal se prototypem detektiva, který se chová s pochopením i k pachatelům těch nejhorších činů.
Před rokem 1989 bylo úspěšných autorek detektivek v české literatuře málo. A těch, které vytvořily zapamatovatelnou postavu detektiva, bylo ještě méně. O to víc vyniká Hana Prošková s dvojicí „vyšetřovatelů“ – kapitánem Vašátkem a malířem Horácem. Jde o nesourodou dvojici profesionála a amatéra, kdy má každý svoje metody a zcela odlišný přístup, které oba dovedou ke stejnému pachateli. Přes vzájemné rozdíly jsou blízcí přátelé, kteří se výborně doplňují ve vyšetřování i v osobním životě.
Současná detektivka si zachovává to, proč si ji čtenáři oblíbili už v minulém století – lidské detektivy, kteří nejsou dokonalé stroje na přemýšlení, ale mají své chybičky. Ty je dokáží čtenářům přiblížit a dodat jim autenticitu. Nedílnou součástí příběhů je i humor, který vyprávění odlehčuje. Dobrým příkladem je Josef Bergman od Michaely Klevisové. Ten se navíc neomezuje jen na domácí prostředí, ale řeší své případy i v zahraničí, takže ho jeho klidná deduktivní povaha dovede k pachateli jak v Praze či na jihočeském venkově, tak na holandském ostrově nebo v norském fjordu. Stejně tak navazuje na trend prvorepublikových příběhů seriál soudniček z Písku od Ladislava Berana. Jeho „92. policejní revír“ se štábním kapitánem Votrubou, štábním strážmistrem Hřebejkem a dalšími četníky řeší nejrůznější patálie všedních dnů od krádeží a vloupaček až po vraždy. Povídky jsou většinou inspirované skutečnými případy z archivů.
Fenoménem současnosti jsou ovšem historické detektivky. I když první česká historická detektivka Zločin na Zlenicích hradě L. P. 1318 vyšla už v roce 1940, opravdový rozmach tohoto žánru nastal až o šedesát let později, kdy do literatury vjel nejprve Oldřich z Chlumu, královský prokurátor Přemysla Otakara II., a po něm písař královské komory Jiří Adam z Dobronína za doby Ferdinanda I. Habsburského. I když byl Oldřich z Chlumu zpočátku pouze „český soudce Ti“, postupně se stal skutečným samostatným hrdinou, který krom budování královského hradu Bezdězu řeší kriminální případy v celém království Českém i za jeho hranicemi. V jednotlivých dílech série Hříšní lidé království Českého se vyvíjí hlavní hrdina i jeho pomocníci panoš Ota a velitel družiny Diviš. Čtenáři se s nimi sžívají nejen při řešení detektivních případů, ale poznávají i jejich všední život. Stejně tak obsáhlá je série Letopisy královské komory o Jiřím Adamovi z Dobronína, kterému v pátrání pomáhají bývalý student Petr a služebná Rozárka. Pro znalce Vysočiny je tento hrdina sympatický i tím, že podle jména pochází z vesnice nedaleko Jihlavy. I když oba stvořil historik Vlastimil Vondruška, každý je jiný, ale spojuje je autorova znalost dobových reálií a díky tomu i jejich „uvěřitelnost“. Postupně je na stránky knih následovalo několik dalších vyšetřovatelů, jako jsou rychtář Jakub Protiva z Protivce a mnich Blasius od Jana Bauera, podrychrář Václav Pavla Hrdličky nebo Adam ze Zbraslavi od Hany Whitton, abychom nezapomínali na autorky.
Závěrem lze tedy říct, že čeští detektivové a vyšetřovatelé jsou chytří, lidští hrdinové, kterým není cizí i nějaká ta nectnost, jež je přirozeně zlidšťuje. Nechybí jim smysl pro humor, kterým odlehčují vážné situace. A ať pátrají dnes, za doby budování socialismu, v době První republiky nebo ve středověku, vždycky přijdou na pachatele a ten je potrestaný. A to je také důvod, proč detektivky číst – protože přece máme někde hluboko v sobě zakódovanou víru, že spravedlnost nakonec musí zvítězit. A když nás na té cestě provází někdo, koho si můžeme oblíbit a z jehož společnosti máme potěšení, je to příjemný bonus.
Jiří Bárta, Krajská knihovna Vysočiny