Tato dětská prosba by neměla být nikdy oslyšena, ať už je adresována mamince nebo jinému členu užší či širší rodiny. V rodině jsou kořeny dětského čtenářství. Skutečnost, že dítěti doma od útlého věku někdo četl, se odráží v jeho vztahu ke knize i v pozdějším věku. I když se dítě naučí číst, tak zpočátku má nárok na to, aby mu někdo četl, neboť „technická stránka“ procesu čtení dítě mnohdy natolik vyčerpá, že mu uniká děj, a tedy o četbu ztrácí zájem. Ze cvičných důvodů si samozřejmě začínající čtenář musí číst denně a nahlas, aby slyšel, co čte, případně aby se mohl opravit, ale pro čtenářský prožitek, procítění vyprávěného příběhu, vžití se do děje potřebuje předčitatele. Kromě vlastního předčítání pohádky či jiného vyprávění vstupuje do hry i navození intimní atmosféry, prohlubování citových vazeb mezi dítětem a předčitatelem a celkový pocit bezpečí, zejména při večerním čtení před spaním.

Vztah ke knize vzniká již kolem 2. roku života dítěte, kdy z leporel nebo knížek-hraček poznává různé předměty, různá zvířata apod. a zpravidla začíná opakovat básničky či jednoduché říkánky. Dítěti dělá velké potěšení, když pozná, co je na obrázku nakresleno, snaží se to pojmenovat a tím si procvičuje řeč. Dítě kolem 3. roku věku běžně zvládá říkanky, vyžaduje, aby se mu knížky četly třeba opakovaně, protože už ví, co bude následovat a těší se, že tomu tak skutečně je. Je to jakási „hlubina bezpečnosti“, jak psal J.A. Komenský.

Dítě v předškolním věku potřebuje zejména pevné citové zázemí, v němž se později snáze rozvíjejí složité city. Vzhledem k tomu, že v tomto věkovém období stále převažuje emocionální stránka osobnosti nad stránkou racionální, je třeba věnovat citové výchově zvýšenou pozornost. Nervová soustava je ve vývoji a je na silné podněty z prostředí mnohem citlivější než u starších dětí. Velmi škodí vzrušující scény, křik a jiné silné prožitky, které mohou dítě traumatizovat a neurotizovat.

To platí i o četbě. Víme-li, že je dítě bázlivé, nebudeme je strašit různými bájnými bytostmi. Zejména před spaním by pohádka měla být vlídná, úsměvná, s dobrým koncem, aby dítě usínalo zklidněné.Proto by i různé spory a zloby měly být večer zapomenuty, aby dítě neprožívalo strach nebo pocit ukřivdění, nelásky apod., protože to může mít za následek noční děsy, neklidný a přerušovaný spánek a jiné problémy.

Předčítání by mělo být také modelem správné výslovnosti, protože dítě se učí nápodobou. Různé dětské výslovnostní „novotvary“ mohou být sice roztomilé, ale jestliže jich začne užívat dospělý člověk, který se dítětem zabývá (rodiče, prarodiče), ztěžuje vlastně malému človíčkovi osvojování mateřštiny. Pro rozvoj řeči jsou vhodné krátké a rytmické básničky, protože jimi si dítě cvičí jak výslovnost, tak paměť, neboť rytmus napomáhá zapamatování textu.

Neodmyslitelnou součástí dětské knížky jsou ilustrace, které v dítěti rozvíjejí nejen oblast poznávací, ale také estetickou. Diskusí o úrovni ilustrací se zde zabývat nebudeme. Dvou až tříletým dětem je třeba o obrázcích povídat, ukazovat na jednotlivosti a tím napomáhat poznávání a rozlišování tvarů, velikostí, barev. Děti rády zas na obrázcích ukazují, co už znají. I dítě v předškolním věku vyžaduje bohatě ilustrované knížky, neboť ilustrace často konkretizuje vyprávění, ale často stojí ještě jakoby osamocena – dítě si nespojí text a ilustraci. Lze namítnout, že ilustrace omezuje dětskou fantazii, ale tato námitka se vztahuje až na starší čtenáře. Ilustrace často rozhoduje o výběru knížky.

Dítě mezi 4. a 5. rokem je neobyčejně zvídavé, a proto bývá toto období nazýváno obdobím „proč?“. To, že se dítě neustále vyptává, by nás mělo těšit, protože otázka je důkazem, že dítě přemýšlí. Všechna „proč“ a „jak“ by měla být přiměřeným způsobem zodpovězena a zde už může napomoci knížka. Skutečnost, že dospělý, pokud si neví rady s odpovědí, sáhne po knížce, navozuje v dítěti důvěru v knížky jako zdroje odpovědí a tím se může také začít rozvíjet čtenářský zájem. To, že dětská otázka by neměla zůstat bez odpovědi, platí i o písmenech a číslicích. Jestliže se dítě ptá „co to je za písmenko?“ nebo „kde to čteš?“, „co je to za číslo dole na stránce?“ není důvod mu neodpovědět. Zvídavé dítě má potom poznávání písmen a číslic za určitý způsob hry a zcela nenásilně se naučí písmena rozlišovat, spojovat ve slabiky a slova. Tak zpravidla vznikají tzv. „předškolní“ čtenáři, kteří tuto zálibu pěstují i v dalších věkových obdobích. Zdůrazňuji, že musí jít o spontánní zájem dítěte, který naznačuje míru intelektové vyspělosti. Chyby se dopouštějí ti rodiče, kteří z prestižních důvodů nutí své dítě před vstupem do školy číst. Takové dítě ještě není na úrovni, kdy tuto náročnou intelektuální činnost zvládne, čtení se mu stane těžkou a nezáživnou námahou a postupně se může vyvinout zcela záporný vztah ke čtení, což ve svém důsledku má pak problémy i ve školním učivu.

Ke specifickým čtenářským zájmům v předškolním věku patří pohádka. To, že lidé jsou v pohádkách rozděleni na dobré a zlé a že dobro zvítězí, vyhovuje silnému smyslu dětí pro spravedlnost. Pohádky podněcují dětskou fantazii a nenásilnou formou učí etickým normám. Z nepřeberného množství pohádek je nutné ale vybírat takové, které jsou přiměřené předškolnímu dítěti nejen obsahem, ale také rozsahem. Je třeba pamatovat na vlastnosti dětské pozornosti, která ve zmíněném věku může být soustředěna 15 – 20 minut, pokud vyprávění dítě zaujme. Po této době je třeba udělat v předčítání krátkou přestávku a třeba prohlížet obrázky nebo si o přečteném povídat. Tím si dítě od soustředěného naslouchání „odpočine“ a je pak schopno poslouchat dále. Nikdy ale dítě nenutíme, aby ještě vydrželo, že za chvíli bude konec – ono už stejně nevnímá, co čteme a opakuje-li se tato situace častěji, může ztratit o předčítání zájem.

Závěrem bych chtěla upozornit na sborník Zlatý máj z roku 1999, který je věnován jak rozvoji dětského čtenářství, tak zejména pohádkám. Této tematice se věnují ve sborníku jak psychologové, tak knihovníci.

PhDr.Ludmila Vášová, ÚISK FF UK Praha