Arteterapie je v České republice ve většině případů spojována s terapií skrze výtvarné umění. Psychologický slovník (Hartl, 1993, s. 20) ji definuje následovně: „využívání umění pro terapeutické účely; postupně se termín zúžil hlavně na kreslení a malířské projevy, na rozdíl od muzikoterapie, biblioterapie aj.; výtvarné projevy nemocných slouží: a) dg. účelům, b) léčebným účelům, k získání náhledu, změně hodnot, radosti z tvorby; provádí se obvykle skupinově, vyjímečně též individuálně“. V Polsku je situace poněkud jiná. Termín arteterapie je zde chápán ve dvou významech. V širším pojetí zahrnuje všechny druhy terapie využívající různé druhy umění (patří zde např. dramaterapie, muzikoterapie, biblioterapie). V tom užším se koncentruje na terapeutické působení prostřednictvím výtvarného umění, stejně jak je tomu u nás.

Pojem arteterapie (někdy také arterapie, artterapie, artoterapie, ang. art therapy) se odvozuje z latinského ars – umění a řeckého therapeuéin – léčit, léčba, a poprvé se objevil v anglické literatuře ve 40. letech XX. století (Konieczna, 2003, s. 14, 17-18). Karolak (Marek, 2004, s. 105) ji chápe jako „terapii skrze umění“, „terapii skrze tvorbu“, nebo také „tvůrčí terapii“. Ve svých počátcích se arteterapie vztahovala k široce chápanému umění používanému k diagnostickým účelům v oblasti psychiatrie a psychoterapie. Později začala nacházet své uplatnění také v psychologii a pedagogice. V 70. letech XX. století došlo k zpracování jejich koncepcí a metod (Konieczna, 2003, s. 23).
Na arteterapii se můžeme dívat přinejmenším ve dvou rovinách – teoretické a praktické. Teoretické základy arteterapie mají své kořeny např. v teorii hudby, kultury, literatury a teorii vztahující se ke zdrojům a mechanizmům tvůrčí činnosti (Skorny, 1990, s. 19). Další aspekty teoretického „podhoubí“ arteterapie tvoří fyziologické a lékařské teorie, které se zabývají procesy odehrávajícími se v lidském organizmu, a také teorie vztahující se k osobnosti jedince a teorie emocí (Konieczna, 2003, s. 23). Czerniejewski (1990, s. 98) podotýká, že pouze záměrné a odpovědné využívání umění k terapeutickým účelům  může být zváno arteterapií. Nyní se podívejme na praktickou stránku arteterapie. K široce pojímané arteterapii můžeme přiřadit muzikoterapii, choreoterapii (terapii tancem), biblioterapii, estesioterapii (využívající malířství, řezbářství), filmoterapii, fototerapii (Konieczna, 2003, s. 26). Marek (2004, s. 106) zde řadí také estetoterapii (terapii skrze estetické vjemy, prožitky, kontakt s krásným, příjemným prostředím), terapii skrze hry a zábavu neboli ludoterapii.
Biblioterapie, stručně řečeno terapie skrze vhodně zvolenou literaturu, je metodou interdisciplinární, ve své práci ji využívají psychiatři, psychologové, pedagogové, sociální pracovníci, knihovníci a jiní (Kruszewski, 2006, s. 57). Stojí na pomezí několika vědeckých disciplín (viz. obrázek 1, Kruszewski, 2006, s. 58), což ji význačně ovlivňuje a má za následek velké množství alternativních přístupů a možností využití v různých prostředích. Tento aspekt skýtá jak řadu pozitiv, tak negativ. Woźniczka-Paruzel podotýká (2001, s. 26-27), že zatímco např. ve Spojených státech dokázali, že v interdisciplinaritě biblioterapie tkví síla, a proto byla s úspěchem zařazena do osnov studia jak v pedagogických specializacích, tak v psychologii, psychiatrii a dalších, v Polsku má tato metoda zatím dosti neujasněný status, a ve vědeckých kruzích je brána s notnou dávkou nedůvěry.

Obr. č. 1:   Relace biblioterapie s ostatními vědeckými disciplínami a formami
                  lidské aktivity





 
Hlavním cílem biblioterapie je revalidace, resocializace a celkový rozvoj lidské osobnosti. U jejich základů stojí přesvědčení, že kniha může příznivě ovlivnit chování jedince. Jejim účelem není bojovat přímo s nemocí, ale dopomoci člověku se s ní vyrovnat. Měla by ho podnítit a vybídnout k aktivnímu způsobu života i navzdory omezením, které ho potkaly (Konieczna, 2003, s. 113). Andrzejewska  vyčleňuje tři základní funkce biblioterapie:
-    funkci výchovnou – za cíl má inspirovat jedince ke změně jeho chování,
-    funkci utilitární – jejím účelem je dopomoci jedinci v řešení některých praktických životních úkolů,
-    funkci informační – jejím cílem je poskytnout informace o zdravotním stavu pacienta.
Kromě zmíněných tří základních funkcí vymezuje autorka několik dalších, a to:
-    funkci vzdělávací – vyvíjí verbální a estetické dovednosti jedince,
-    funkci ideologickou – utváří hodnotový systém jedince,
-    funkci emocionální – pomáhá prožívat pocity, které často člověk svým vědomím nedokáže pojmout,
-    funkci relaxační (zábavnou)- je spojená s oddychem a rozptýlením,
-    funkci očistnou – za cíl má přísun nových zkušeností a vytváření nové  kvality života (Konieczna, 2003, s. 114).

Stejně jak je tomu u většiny druhů terapie skrze umění, také biblioterapie může  být vedena jak formou individuální, tak skupinovou. V rámci biblioterapie můžeme vyčlenit m.j. poetoterapii nebo literaturoterapii, které se opírají o práci s poezií (Konieczna, 2003, s. 115). Kruszewski (2006, s. 61) za techniku biblioterapie považuje i biblioporadenství. Zvláštním druhem biblioterapie, která se věnuje zejména práci se seniory je biblioterapie reminescenční (jinými slovy také vzpomínková nebo uklidňující). Cílem je navrátit starší generaci chuť ze života a podnítit ji k aktivnímu způsobu existence. V jejím rámci bývá často využívána audiovizoterapie, neboli filmoterapie, která nahrazuje psaný projev filmem (Konieczna, 2003, s. 115). Dalším z možných druhů biblioterapie je pohádkoterapie, o jejiž problematice  v současné době pojednává zejména Maria Molicka.

V biblioterapii může být využívána většina druhů literatury (např. literatura faktu, beletrie, poezie apod.), včetně vlastní tvorby osob participujících v ní. Novým trendem jsou rovněž již dobře známé a populární webové blogy, ve kterých pisatelé vyjadřují své osobní pocity, zážitky, názory apod. (Konieczna, 2003, s. 115-116). Gostyńska rozdělila materiály využívné v průběhu biblioterapeutického procesu do tří základních kategorií, vyčlenila:
-    materiály uklidňující (sedativa) – řadíme zde např. pohádky, humoristické knihy, fantasy, dobrodružnou literaturu,
-    materiály stimulující (stimulativa) – patří zde ku příkladu knihy s vojenskou tématikou, cestopisy a popularněnaučná literatura,
-    materiály reflexní (problematica) – zahrnujeme zde např. společenské a psychologické romány, biografie (Marek, 2004, s. 107-108).

Biblioterapii lze velmi dobře kombinovat s ostatními druhy terapie skrze umění, obzvláště pak s dramaterapií, filmoterapií, muzikoterapií a arteterapií v užším slova smylu. Tímto se terapeutické působení literatury jen umocňuje.
Na závěr podotkněme, že se biblioterapie u našich polských kolegů těší mnohonásobně větším zájmem než je tomu u nás. Existuje zde dosti početná sbírka literatury na toto téma. Janczak (2006) nicméně podotýká, že i když se v Polsku biblioterapii z teoretického hlediska věnuje poměrně značná pozornost, v praxi je tato terapeutická metoda dosti zanedbávána.


Použitá literatura
1. CZERNIEJEWSKI, K. W. 1990. Arteterapia a socjologia fenomenologiczna. In HANEK, L., PASSELLA, M. Arteterapia (II) : teoretyczne podstawy arteterapii. Wrocław : Akademia Muzyczna im. Karola Lipińskiego we Wrocławiu, 1990, s. 96-101.
2. HARTL, P. 1993. Psychologický slovník. 1. vyd. Praha : Jiří Budka, 1993.
3.JANCZAK, B. 2006. Biblioterapia – teória a prax. Knižnica [online]. 2006, roč. 7, č. 2 [cit. 12-10-2007]. Dostupný z WWW: <http://www.snk.sk/swift_data/source/casopis_kniznica/2006/februar/07.pdf>.
4. KONIECZNA, E. J. 2003. Arteterapia w teorii i praktyce. Kraków : Oficyna Wydawnicza „Impuls“, 2003.
5. KRUSZEWSKI, T. 2006. Biblioterapia w działaniach placówek opiekuńczo-wychowawczych.
Wyd. 1. Toruń : Akapit, 2006.
6. MAREK, E. 2004. Arteterapia jako metoda wspomagająca pracę wychowawczą. Vyd. 1. In KNAPIK, M., SACHER, W. A. Sztuka w edukacji i terapii. Kraków : Oficyna Wydawnicza „Impuls“, 2004, s. 104-119.
7. SKORNY, Z. 1990. Teorie psychologiczne jako podstawa arteterapii. In HANEK, L., PASSELLA, M. Arteterapia (II) : teoretyczne podstawy arteterapii. Wrocław : Akademia Muzyczna im. Karola Lipińskiego we Wrocławiu, 1990, s. 19-31.
8. WOŹNICZKA-PARUZEL, B. 2001. Biblioterapia w Polsce i jej przemiany na tle rozwoju teoretycznych koncepcji światowych. In WOŹNICZKA-PARUZEL, B., Biblioterapia i czytelnictwo w środowiskach osób niepełnosprawnych. Wyd. 1. Toruń : Wydawnictwo Uniwersytetu Mikołaja Kopernika, 2001, s. 13-27.


Dagmar Ruszová, studentka Filozoficko-přírodovědecké fakulty Slezské univerzity v Opavě, Ústav bohemistiky a knihovnictví