James čekal, až se místností ozve otevírání těžkých mahagonových dveří, ale nic se nestalo, ani malé, tiché zavrzání pantů. Přesto moc dobře vycítil, že někdo vešel, že někdo stojí ve stejné místnosti jako on.
Na zádech cítil pohled cizí osoby, jako by mu hleděla až do duše a snažila se prokouknout všechna jeho skrytá tajemství. Celé tělo mu ztuhlo. Nedokázal udělat ani sebemenší pohyb. Dokonce i jeho pověstný úšklebek zmizel.
Všechny jistoty zmizely a plán, který se mu tak dařil, se rozplynul. V ruce cítil chlad sklenice, v ústech mu utkvěla jen hořká pachuť po drahé a kvalitní whisky, kterou tak miloval, a po šíji mu přeběhl chladný vánek.
Chtěl promluvit, snad i křičet, ale jako by se mu hlas v ústech rozplynul. Celá místnost potemněla a čas se nejspíš i zastavil. James už neslyšel ťukot hodin, které visely na protější stěně, a ani bubnování kapek o parapet už nepronikalo dovnitř.
Na hrudi pociťoval úzkost a strach, ale zároveň až nepochopitelný a jasný klid. Možná věděl nebo tušil, kdo za ním stojí, jako by on sám postavu znal, ale nemohl si vybavit jedinou tvář či jméno.
Sevření na jeho hrudi už mírně povolovalo a on se mohl konečně zhluboka nadechnout. V tichém prázdnu slyšel tlukot svého srdce a v uších mu pískalo. Už to nemohl snést a ze všech svých sil se snažil něco říct.
Slova, která vyřkl, se odrážela od stěn, až vytvořila ozvěnu. Místností se snad tisíckrát ozvalo:
„Kdo jsi?“
Postava mu neodpověděla, jen stála a rozmýšlela se, zda muži odpoví na jeho troufalou otázku.
Po chvíli se ozval hlas. Byl zřetelný a hlasitý, téměř jako kdyby bytost stála přímo u jeho ucha. Nebylo poznat, zda se jedná o ženu, či muže. Byl temný, ale zároveň tak děsivě uklidňující.
„Lidé mě už nazývali různými jmény. Pro některé jsem osud, pro jiné zas cesta na jiné místo. Jsem nevyhnutelnou postavou ve vašich příbězích. Jsem konec.
Jsem totiž smrt.“
Povídku napsala Marie Holoubková, studentka SZŠ a VOŠZ Havlíčkův Brod