James stál u vysokého okna své pracovny. Noční Londýn se třpytil v dešti a neónových odrazech, zatímco on držel sklenici whisky – nepil, jen ji těžce otáčel v dlani. Jeho oči klouzaly po ulicích pod ním a pak se na jeho tváři objevil pošetilý, ledový úšklebek. Ani radost, ani smích, jen chladná, skoro šílená jistota: všechno jde podle jeho plánu.
Kapky deště se tříštily o parapet a James nehnul ani brvou. Sklenice se jemně zakymácela v jeho ruce, světlo venkovních lamp pronikalo hořkostí irské whisky. Mrazivé ticho v pracovně rozlomilo jemné, rozhodné zaklepání na dveře. Odpověděl s chladným klidem: „Vstupte.“
Do místnosti nakoukla drobná služka.
„Vše je připraveno, pane Davisi. Limuzína již čeká.“
„Výborně, hned tam budu,“ kývl James bez jakéhokoliv náznaku štěstí. Zkušeným pohybem do sebe kopl třpytivou tekutinu a prázdnou sklenku odložil na parapet. Rázně vyšel z pokoje, navlékl si dlouhý neprůstřelný kabát a energicky zamířil před dům. Nasedl do noblesního moderního vozu a dal řidiči pokyn k odjezdu. Nebylo třeba oddalovat nevyhnutelné.
Projížděli válkou zpustošenými ulicemi Londýna i bohatšími čtvrtěmi, které se snažily budit dojem, že je vše v naprostém pořádku.
Nikdy by ho nenapadlo, že se z něj, bývalého zazobaného byznysmena, stane generál bránící město Londýn před pluky nestvůr. Nestvůr, které vylezly na zem z věčně zamrzlé půdy permafrostu a k jejichž probuzení z tisíciletého spánku přispěly také jeho podíly v továrnách. Nikdy by ho nenapadlo, že jako jednomu z mála na planetě Zemi se mu podaří uzavřít s nimi dohodu.
Neusmíval se. Od začátku války se neusmíval téměř nikdy.
Řidič zabrzdil u vchodu do katedrály svatého Pavla. Pohled na její napůl zbořené, kyselinami poleptané zdi byl přinejmenším bezútěšný. James hrdě snášel pohledy ostatních lidí, kteří si šeptali a ukazovali na něj. Někteří pohoršeně, jiní obdivně. Nesl se s ledovým klidem. Věděl, že pro záchranu životů je třeba přinést oběti.
Lidé se rozestoupili a jeho jistota lehce zakolísala.
Stála tam v nádherných bílých šatech mokrých od deště i slz. Opírala se o rameno jeho syna George, který se marně snažil ztišit její hlasité vzlyky.
James zrychlil krok a stanul vedle mladé dívky.
„Tati, já tam nechci.“
Nejistě dívku objal. Cítil v ní napětí a strach.
„Neboj se…“ Zarazil se, protože nechtěl lhát. To, co ji čekalo, vůbec nebude dobré. „Jsi silná žena, Sophie, a víš, že je potřeba to udělat. Pro dobro všech.“
„Ano, vím,“ popotáhla.
Z druhé strany ji objal George a probodl otce vyčítavým pohledem. Jamesova tvář zůstala jako z kamene.
Ke všem shromážděným před branou chrámu dolehl dunivý zvuk zvonu. Sophie pohlédla Jamesovi do očí. „Nezklamu tě. Ty to víš.“ Hlas se jí slyšitelně třásl. Jedno oko nenápadně mrklo. James jen tiše přikývl.
Lidé se shromáždili do zástupu, na jehož konci kráčela nevěsta se svým otcem. Těsně před nimi šel George s několika dalšími bojovníky a místo rýže kolem sebe házeli kulové náboje.
Hosté se postupně rozesadili do jednotlivých lavic tak, aby byli co nejdál od přítomných nestvůr. James pomalu dovedl Sophii až k oltáři. Čekal zde biskup, který na ně upíral omluvný pohled, a ženich, syn nejvyšší bestie z permafrostu. Vypadal stejně jako všechny: odpudivě, nebezpečně a zle. James slyšel, jak Sophie nasucho polkla. Se sebezapřením její jemnou ruku předal slizkým pařátům a rychle, aby na bestii nevytáhl revolver, se usadil na své místo.
Obřad téměř nevnímal. Jen při manželském polibku zaregistroval, že se Sophie pozvracela na biskupovy nohy.
Obdivoval její odvahu. Příkaz, aby se vydávala za jeho dceru, přijala téměř bez námitek. Věděla, že mu to dluží. Před pár lety ji zachránil jako sirotka z ulice a udělal z ní špionku, která se o sebe zvládne postarat.
Nelitoval svého příkazu. Představa, že místo falešné Sophie by nyní sledoval svou pravou dceru, v něm potlačovala jakýkoli žal. Jen doufal, že cena, kterou dívka zaplatila za mír, nepřijde vniveč.
Povídku napsala Veronika Štroufová, studentka Gymnázia Havlíčkův Brod