James stál u vysokého okna své pracovny. Noční Londýn se třpytil v dešti a neónových odrazech, zatímco on držel sklenici whisky – nepil, jen ji těžce otáčel v dlani. Jeho oči klouzaly po ulicích pod ním a pak se na jeho tváři objevil pošetilý, ledový úšklebek. Ani radost, ani smích, jen chladná, skoro šílená jistota: všechno jde podle jeho plánu.
Kapky deště se tříštily o parapet a James nehnul ani brvou. Sklenice se jemně zakymácela v jeho ruce, světlo venkovních lamp pronikalo hořkostí irské whisky. Mrazivé ticho v pracovně rozlomilo jemné, rozhodné zaklepání na dveře. Odpověděl s chladným klidem: „Vstupte.“
„Váš vůz je připraven, pane,“ pronesla osoba v černém fraku, ještě lehce oddychující ze své svižné cesty po schodišti budovy. James neodpověděl. Dokonce se ani neotočil. Vyčkával. Vychutnával si pocit moci předtím, než se bude muset opět vydat do temných ulic Velkého kouře.
„Děkuji, Carle… počkej na mě u vchodu,“ James konečně vyplnil místnost svým zvučným barytonem, zaměřiv svůj pohled na křišťálovou nádobu v jeho ruce. Carl s klapavým zvukem svých oxfordek odešel. Když poslední kapka tekutého zlata ochladila mafiánova vyprahlá ústa, oblékl si svůj kašmírový oblek, naposledy se ohlédl a s kamennou tváří se vrhl vstříc svému poslednímu tahu.
Těžké Bentley plulo nočním Londýnem jako šelma. Město za zatemnělými skly působilo jako obrovská, deštěm smáčená šachovnice. James, ponořený do koženého sedadla, si v duchu přehrával rozestavení všech svých figur. Pěšci byli na místech, střelci připraveni. Ta dlouhá, vyčerpávající partie se konečně chýlila k nevyhnutelnému závěru.
Carl na předním sedadle splýval se stíny. Jeho nejvěrnější jezdec, pohybující se s nepřirozenou přesností. Auto s tichým zasyčením pneumatik zastavilo ve slepé uličce starých doků. Temnota tu byla tak hustá, že pohlcovala i zář reflektorů. Tady, na tomto černém poli, měla zaklapnout past.
James si ležérním, dokonale elegantním pohybem zapnul knoflík u saka.
„Je to zvláštní pocit, příteli,“ prolomil ticho jeho zvučný hlas, plný uspokojení, které již nedokázal zadržet. „Budovat něco celá léta a vědět, že to všechno závisí na jedné jediné noci. Na jednom, naprosto přesném tahu.“ Carl nespustil oči z temnoty před nimi. Jeho ruce v kožených rukavicích zůstaly s absolutním klidem spočívat na volantu. „Ano, pane,“ odvětil hladce, tónem zbaveným jakéhokoliv lidského tepla. „Vše závisí na tom správném tahu.“
Řidič vystoupil, obešel vůz a s nacvičenou přesností otevřel zadní dveře. Do interiéru okamžitě vtrhl syrový vzduch a pach hnijící vody. James majestátně vykročil do tmy.
Očekával, že uvidí svou armádu. Stíny věrných mužů vystupující z mlhy, hrůzu v očích obklíčeného soupeře, který už nemá kam uhnout.
Uvítalo ho však jen absolutní, mrazivé prázdno. Deska byla čistá.
Zarazil se. Mozek velmistra, zvyklý analyzovat situace ve zlomcích vteřiny, najednou odmítal zpracovat ten hrůzný nesoulad mezi dokonalým plánem a skutečností. Neozval se žádný křik. Ozvalo se jen tiché zasyčení stlačeného vzduchu, které téměř dokonale splynulo se šuměním deště.
James ucítil jen zvláštní, tupý tlak vysoko pod žebry, jako by do něj někdo neopatrně strčil. Zmateně, s pocitem narůstající absurdity, sklopil zrak. Trvalo několik dlouhých vteřin, než to jeho mysl pochopila.
Vize jeho velkolepého impéria se roztříštila. Všechny pečlivě rozestavěné figurky se mu v mysli s ohlušujícím rachotem zřítily z šachovnice, smeteny jediným pohybem černého jezdce. Na jeho bezchybném světlém kašmíru se přímo nad zhasínajícím srdcem začal do látky dravě vpíjet temně rudý, horký květ.
Šach mat.
Povídku napsal Sebastián Brodský, student Biskupského gymnázia Žďár nad Sázavou